Libye

Před časem jsem objevil svůj starý článek, který byl použit jako základ článku "Žoldáci tábora míru" otištěného v časopisu Týden v roce 2000. Protože jde o téma historické, nebude jistě od věci si jej znovu připomenout.

Tajná Akce "105"
Jedním z prvních míst, kde naši odborníci začali působit, se stal Egypt. Již během srpna roku 1955 došlo k uzavření smlouvy mezi SSSR, Egyptem a Československem o spolupráci při budování co nejsilnější egyptské armády. Naše strana dodávala zejména leteckou bojovou techniku, ale i odborný personál, který měl za úkol cvičit egyptské vojáky, a to jak v Československu, tak i přímo v Egyptě. Celá tato přísně tajná operace dostala označení "Akce 105".
Většina podrobností o jejím průběhu zůstává nadále tajemstvím, a to i přesto, že dochované dobové dokumenty jsou ve Vojenském historickém archivu již zpřístupněny. Jisté je zatím jen to, že první dodávka stíhacích letounů MiG-15, licenčně vyrobených v ČSR, dorazila do Egypta během října 1955. Celý náklad pečlivě zamaskovaných stíhaček byl potají vyložen v Alexandrijském přístavu ze sovětské nákladní lodi "Stalingrad" a poté převezen na některé z vojenských letišť. V průběhu dalších měsíců roku 1955 bylo do Egypta odesláno celkem 86 MiGů, což bylo o tři desítky více, než kolik odebralo samotné čs. letectvo.
Pro Egypťany šlo samozřejmě o značnou novinku, a tak byly tyto stroje sestaveny a zprovozněny techniky vyslanými výrobcem, firmou Aero Vodochody. Výcvik pilotů pak zajišťovala skupina instruktorů z řad čs. letectva, kteří byli rozděleni na základny Abu Suweir, Bilbeis a Kabrít.
Dalším zákazníkem čs. zbrojního průmyslu se v roce 1956 stala Sýrie. Ta u nás zakoupila čtyřiadvacet MiGů-15, které však byly převezeny také do Egypta, protože v samotné Sýrii neexistovalo žádné kvalitní letiště. Výcvik, který probíhal na základně El Dikheila zajišťovala také malá skupinka Čechoslováků.
Katastrofa v předvečer války
26. července 1956 oznámil egyptský prezident Násir znárodnění Suezského průplavu. To vyhrotilo již tak dost napjaté vztahy zejména s Británií, Francií a Izraelem natolik, že bylo jen otázkou času, kdy dojde k otevřenému konfliktu. Bylo rozhodnuto o urychleném přesunu letecké techniky z El Dikheily do Abu Suweir. Toho se pochopitelně měli zúčastnit i čs. piloti.
Je dopoledne, 16. srpna 1956. Na letiště se dostavuje pilot kapitán Josef Saksún, aby provedl kontrolní zálet dvoumístného MiGu-15. I přes předchozí zákaz velitele skupiny si s řídícím létání domlouvá provedení akrobatické sestavy. V 11:20 provádí vzlet a po okruhu zahajuje sestavu. Po jejím skončení stoupá do výšky a provádí další obraty. Náhle se za jeho letounem objevuje bílý kouř. Pilot sice oznamuje, že vše je v pořádku, avšak poté již zůstává v poloze na zádech za okamžik naráží v plné rychlosti prakticky kolmo na hladinu solného jezera jižně od Alexandrie. Z letounu i pilotova těla zůstává na jezeře jen obrovské množství drobných součástí. Vyšetřovací komise stanovuje jako hlavní příčinu oslnění a pilotovu ztrátu orientace, neboť vrstva soli a voda vytváří na hladině jezera zrcadlovou plochu, a tak může jezero působit stejně jako obloha. Další možnou příčinou však zůstává i technická závada, kdy mohlo dojít k rychlé ztrátě hydrauliky a nemožnosti ovládání letounu. Ten byl totiž před letem několikrát rozebrán a opětovně smontován egyptským techniky, neboť plnil roli učební pomůcky.
Zanedlouho začal strastiplný návrat našich specialistů do ČSR. Přes Abu Suweir se koncem října dostali do Chartúmu a poté do Asuánu, kde se již shromažďovala většina československých občanů působících v Egyptě. V té době již probíhala válka o Suezský průplav a například letiště Abu Suweir bylo kompletně zničeno při bombardování britským a francouzským letectvem. Naše skupina, která se vrátila během prosince tak unikla z válečné vřavy na poslední chvíli.
Ale již v roce 1957 se do Egypta čs. odborníci vrátili, tentokrát s úkolem přeškolit personál na nový stíhací letoun - MiG-17. Bohužel jeden z instruktorů, nadporučík Zelenka dne 15. září tragicky zahynul, když se jejich osobní automobil, řízený arabským řidičem srazil s jiným vozidlem. Jinak ale přeškolení proběhlo ke spokojenosti obou stran. Další skupina, vedená generálem Hlavatým se přímo podílela na budování egyptské a později také syrské protivzdušné obrany. Do konce roku se pak většina čechoslováků opět vrátila do vlasti.
U přátel jako ve vězení
Ve stejnou dobu, kdy naši instruktoři působili na africkém kontinentu, probíhal výcvik egyptských posádek letounů také přímo v Československu. Z tehdejších dokumentů jasně vyplývá jaké obavy z něj velení letectva mělo a jaká opatření činilo ve snaze utajit pobyt cizích vojáků v republice. Velitel 2. školního leteckého pluku major Martinský ve svém návrhu k zajištění výcviku egyptských pilotů mimo jiné píše :
"Egyptské piloty, kteří přijedou do ČSR neponechávat v Praze, ale v den jejich příjezdu odeslat do Čáslavi. Na lékařské vyšetření budou odesláni kolektivně, podle předem připraveného plánu.
Pro odstranění nespokojenosti, která se v průběhu kursu projevuje, žádat, aby egyptští piloti s sebou přivezli svého kuchaře, který by připravoval stravu podle jejich požadavků.
Pro potřebu egyptských pilotů přidělit autobus s civilním číslem a řidiči povolit nošení civilního oděvu v případě jízdy mimo prostor letiště. Pro potřebu egyptských velitelů přidělit osobní auto s civilním číslem a řidiči povolit nošení civilního oděvu při jízdě mimo prostor letiště.
Pro zajištění osobního volna a kulturního vyžití předem dohodnout, že návštěva Prahy se nestane pravidlem, ale v průběhu celého kursu bude provedena jen jednou. Nepřipustit, kromě návštěvy Prahy, vícedenní zájezdy a s tím spojené ubytování mimo prostor letiště."
Tato skutečnost byla ve velkém kontrastu se situací našich instruktorů, kteří se v Egyptě mohli ve svém volném čase pohybovat téměř bez omezení.
Prakticky veškerý výcvik byl do počátku roku 1958 ukončen, neboť Egyptské letectvo již získalo dostatek svých vlastních instruktorů. Dodávky Migů-15 do Egypta však pokračovaly až do roku 1959, kdy jejich počet dosáhl 153.

Češi v Libyi

Oficiální styky mezi Československem a Spojeným království Libye byly navázány v květnu 1960. Avšak k jejich rozvoji došlo až po zářijové revoluci v roce 1969. ČSSR byla mezi prvními, když 7. září 1969 uznala nově vzniklou Libyjskou arabskou republiku. Tak jak se Kaddáfího režim obracel na země socialistického tábora, prohlubovaly se vztahy i s Československem. Během návštěvy jednoho z libyjských vůdců Abdassaláma Džallúda v únoru 1974 došlo k podepsání Obchodní dohody a Dohody o vědecké a technické spolupráci. V roce 1978 se u nás poprvé objevil i plukovník Kaddáfí. Jeho návštěvu oplatil svou cestou do Libye v únoru 1979 předseda vlády Lubomír Štrougal a v září 1981 také prezident republiky Gustav Husák. Ten také o rok později podepsal v Praze s Muammarem Kaddáfím Smlouvu o spolupráci a přátelství.
Libye byla v těch letech velmi bohatou zemí, a tak představovala možnost vysokých zisků. To si uvědomovali také naši představitelé a tak od příznivého rozvoje diplomatických styků byl jen krůček k uzavírání konkrétních obchodů. Jedním z největších kontraktů byl prodej našich cvičných proudových letounů L-39 Albatros libyjskému vojenskému letectvu. Kromě dodávek celkem 181 letadel byl dohodnut také výcvik libyjského létajícího i pozemního personálu. Od roku 1978 začaly do Afriky přijíždět první skupiny našich odborníků všech profesí, kteří zde během následujících let vyškolili několik tisíc arabských vojáků. V dobách největšího působení našich specialistů se počet Čechoslováků u libyjského letectva pohyboval okolo tří až pěti stovek. Je nutné ale připomenout, že další stovky působily u pozemních jednotek, kterým jsme dodávali automobily a další techniku. Koncem osmdesátých let se ale již v plné míře projevovalo embargo uvalené na Libyi a také již byl vyškolen dostatek personálu. Proto byl zahájen postupný odchod všech čs. odborníků. Poslední se vrátili v roce 1990.
Plukovník Zdeněk Voleman zastával v osmdesátých letech funkci inspektora bezpečnosti letů. Kvůli pracovním sporům byl velitelem letectva této funkce zbaven a přeřazen na jinou, kde nemohl aktivně létat. Proto se rozhodl využít přátelství s jiným vysokým funkcionářem a odejít do Libye jako instruktor, ačkoliv dřívější nabídky odmítal. Létání však bylo pro pilota tím nejdůležitějším, a tak po dvouměsíčním přeškolení na letoun L-39 odcestoval leteckým speciálem do Afriky.
První "novinkou", se kterou se po příjezdu na základnu naši lidé setkávali byly tělesné tresty. " Již při nástupu na první letovou akci došlo k tomu, že libyjští důstojníci doslova zmlátili několik svých kadetů" vzpomíná Z.Voleman. " Jindy se zase stávalo, že žák, který během výcvikového letu udělal chybu, byl po přistání nucen stát často velmi dlouho na otevřeném prostranství, vystaven spalujícímu slunci. To byl také jeden z důvodů mých problémů s tehdejším libyjským velitelem pluku, protože jsem proti takovýmto způsobům důrazně protestoval. Avšak jako "bílý pes", jak nám Arabové říkali jsem si vážnost získával jen velice obtížně."
Tělesné tresty zůstanou navždy i v paměti Miloslava Martenka, který jako podplukovník sloužil v Libyi v letech 1979-1983. Jeden z nich pravděpodobně značnou mírou přispěl k letecké katastrofě. Při svém prvním samostatném letu nezvládl alžírský pilot, který se v Libyi také školil přistávací manévr. "Z řídící věže dostal dvakrát nařízeno opakovat okruh kolem letiště. Při posledním okruhu se již začala projevovat nervozita pilota, který najednou začal mluvit arabsky a přestal reagovat na anglickou radiokorespondenci. Při přibližování k dráze letiště měl stále velkou výšku. Tu se pokusil snížit až v poslední chvíli příliš prudkým potlačením řídící páky a vrazil do země. Pilot v letounu zahynul." vypráví M.Martenek. Teprve při následném šetření vyšlo najevo, že v době určené k předletové přípravě byl tento pilot fyzicky potrestán za jakýsi prohřešek. Svou roli sehrálo i to, že let prováděl v pravé poledne, kdy v kabině letounu byla velmi vysoká teplota. Při výcviku zahynulo i několik našich instruktorů, některé zdroje hovoří až o sedmi lidech, avšak jejich jména a podrobnosti jejich smrti patří stále mezi tajné informace.
Věkový průměr libyjského personálu byl velice nízký. Většině důstojníků a instruktorů bylo okolo 21 let, zatímco kadety se stávali 16-18 letí mladíci, později také několik stejně starých dívek. V naprosté většině šlo o zcela nevzdělané lidi, z nichž mnozí nikdy nebyli ve městě a nyní měli pilotovat proudová letadla. Podle Z.Volemana nemělo mnoho z nich ani základy logického myšlení. "Například jednou jsme letěli s mladým Libyjcem kursem 360 stupňů. Dal jsem mu příkaz zatočit na 030 stupňů. On ale začal zatáčet doleva, aniž by si uvědomil, že na pravou stranu je to podstatně kratší." Občas zase měli Libyjci nepochopitelné jednání. Při jednom letu s kadetem šlo plk.Volemanovi doslova o život. " Další kurs se chýlil ke konci a já letěl s jedním z nejlepších žáků. Po splnění cvičení jsme se vraceli na základnu u Tripolisu. Manévr na přistání jsme prováděli nad zastavěnou městskou částí. Už jsme se blížili k dráze, když arabský pilot zničehonic stáhnul plynovou páku. Letadlo prosedlo k zemi uprostřed velkého dvora obehnaného vysokou zdí. Zachránil mě tehdy můj zvyk mít ruce neustále ve střehu. Okamžitě jsem plyn opět přidal, a tak se nám podařilo snad o metr zeď přeletět. Po přistání jsem se samozřejmě pilota ptal, co dělal. On však jen odpověděl :" Já ne, to Alláh." Tomu nešlo oponovat a tak se celá událost přešla."
V roce 1982 se kadety letecké školy staly i čtyři dívky. Na jednu z nich dodnes vzpomíná Miloslav Martenek : "Jmenovala se Marim Mohamed Abeid Afanasse, ale všichni jsme jí říkali Maruška. Na rozdíl od většiny kadetů měla pro létání velký talent. Létání s ní bylo prostě parádní, ovládala letoun s velkým citem. Ale i v teoretických předmětech měla hodně navrch. Veškeré písemné zkoušky vypracovávala s obrovskou precizností. Teprve mnohem později jsme se dověděli, že v době, kdy nastoupila do školy, bylo Marušce pouhých čtrnáct a půl roku." Většina ostatních ale měla problémy i s velice jednoduchými úkony. "Museli jsme například přidávat hodiny na tak jednoduchou věc, jako je předletová prohlídka letounu. Ta v podstatě spočívá jen v obejití stroje a jeho vizuální kontrole. I tak to některým nešlo." dodává M.Martenek. I přes tyto potíže se ale nakonec našim instruktorům dařilo naučit Araby alespoň základům létání.
Dalším problémem, opět způsobeným arabskou mentalitou a přístupem k práci byl technický stav a údržba letadel. V našich podmínkách nepochopitelné lajdáctví bylo u libyjských techniků samozřejmostí. Proto také docházelo k takovým kuriozitám, kdy například pozemní personál připravil k létání stroj s demontovanou pilotní sedačkou. Pochopitelně uznání vlastní chyby nepřicházelo v úvahu. Při jiné akci došlo během vzletu k odpadnutí podvozkového kola na jedné L-39. Jak se později zjistilo, technik kolo po předchozí výměně dostatečně nezajistil. Pilot však musel s takto poškozeným letounem přistát, což nebylo vůbec jednoduché. Přesto se přistání s pomocí našich instruktorů na řídící věži podařilo a letounu se téměř nic nestalo. Celou událost ale korunovali opět libyjští technici, když kvůli hrubému zacházení během nakládání letadlu téměř uřízli křídla. Pro naše piloty z tohoto stavu plynula jediná věc - před každým letem stroj důkladně prohlížet a létat s tím, že se může kdykoliv cokoliv pokazit.
Válečná plavidla amerického námořnictva představovala pro nepřátele USA vždy lákavý avšak zároveň i těžko dostupný cíl. Proto také v dobách zhoršujících se vztahů se Spojenými státy začal libyjský vůdce Kaddáfí zvažovat možnost jejich napadení. Ve Středozemním moři totiž neustále působilo americké loďstvo, v jehož středu plula vždy jedna mateřská letadlová loď. Ta se také měla stát hlavním terčem případného útoku. "Jako letovod pluku a střelecký důstojník jsem byl požádán, abych pomohl vypracovat taktiku nasazení československých cvičných letounů L-39 proti letadlové lodi plující na širém moři", vypráví Zdeněk Voleman. "Pochopitelně, že s výzbrojí našich strojů šlo o nesmyslný úkol, ale dostali jsme nařízeno Arabům v jejich přání vyhovět. Jediným řešením, na které jsme přišli byl nízký let nad hladinou až k nepřátelskému loďstvu. Avšak neměli jsme ani dostatek informací o zbraních na letadlové lodi, takže další plánování bylo pouze hypotetické, založené na našich představách. A tak jsme s libyjskými kadety nacvičovali alespoň létání ve výšce 5-10 metrů nad hladinou. Takový let je ale riskantní i pro zkušené letce, protože nad mořem téměř nemáte odhad výšky a každá větší vlna vypadá, že se řítí na vás. Je potřeba naprostého soustředění a spolehnutí na přístroje." Situace se však nikdy nevyhrotila natolik, že by došlo k uskutečnění tohoto v podstatě sebevražedného plánu.
Plukovník Voleman si Libyjské prostředí nijak zvlášť neoblíbil, a tak i přes nabídky k setrvání po roce a půl na vlastní žádost odešel. Po návratu do Československa začal zastávat funkci hlavního letovoda protivzdušné obrany státu a to i přes předchozí rozepře s velitelem letectva. " Teprve při počítání odpracované doby na důchod jsem zjistil, že rok a půl v Libyi jsem byl stále veden na neletovém postu, ačkoliv jsem za tu dobu ve vzduchu strávil okolo čtyř set hodin", končí své vyprávění Zdeněk Voleman.
Peníze byly hlavním motivem odchodu našich odborníků do Libye. Tvrdí to alespoň ing. František Krincvaj, který tam pobýval dokonce dvakrát, poprvé v letech 1980 až 1984. " Pracoval jsem ve vojenském výzkumném ústavu a když se naskytla možnost odcestovat do Libye, okamžitě jsem jí využil. Chtěl jsem získat nové zkušenosti, ale možnost vysokého výdělku byla také důležitá." Velká část našich lidí ale myslela jen na zisk. "Někteří dokonce říkali : Slyšíš ty peníze, jak přibývají? Měli to spočítané na hodiny či dokonce minuty."
Chamtivost mnoha lidí se projevovala i jinak. Když byl například organizován autobusový zájezd za historickými památkami, byla předběžně stanovena jeho cena. Zájemci se našli především mezi mladými lidmi. Libyjský velitel však rozhodl, že zájezd pro Čechoslováky uhradí sám, což byl hlavní kámen úrazu. Jakmile se totiž ostatní dověděli, že je zájezd zdarma, strhl se o místa v autobuse téměř boj. Někteří se dokonce odvolávali na své stranické funkce ve vlasti, jen aby se zájezdu zúčastnili. Mezi zájemci, na které se nedostalo se našli i tací, kteří si posléze v Československu stěžovali. Jindy se dokonce vyskytly případy drobných krádeží v arabských obchodech, a to ze strany některých manželek.
Bydlení v Africe bylo na různé úrovni. Specialisté, kteří zde byli bez rodinných příslušníků byli ubytováni v hotelích všech kategorií, takže do značné míry záleželo na štěstí, jaké místo člověk dostal. Velká část našich lidí zde však měla své manželky nebo dokonce celé rodiny. Ty bydlely ve vesničkách z montovaných domků. Vznikala zde však řada problémů, neboť soužití ve stísněném prostoru (často musely žít dvě rodiny spolu) nebylo nijak jednoduché. Navíc možností využití volného času nebylo příliš. Děti měli možnost navštěvovat českou školu, do které je svážel autobus. Po škole ale bylo nutné zůstávat ve vesničkách, neboť jakýkoliv pohyb mimo byl zakázán. Jen občas se organizovaly zájezdy k mořským plážím.
K velkým problémům a typickým projevům povahy některých našich lidí došlo v roce 1984. Libyjské vedení tehdy rozhodlo snížit zhruba na polovinu počet československých specialistů. Šlo o vcelku pochopitelný krok, protože tak jak se zvyšoval počet vycvičených Libyjců, ubývala potřeba držet si a platit tak velké množství školícího personálu. V Československu však nedošlo k úplnému pochopení tohoto rozhodnutí, a tak bylo bráno velice nelibě, víceméně jako vyjádření určité nedůvěry. Daleko hůře se ale tato situace projevila přímo v Libyi, v našich táborech. Prakticky nikomu se z Afriky odcházet nechtělo, pochopitelně z ekonomických důvodů, a tak vypukl boj o to, kdo bude moci zůstat. Vyskytl se zde i případ, kdy jeden z našich instruktorů zašel za libyjským velitelem a prakticky s brekem ho prosil, aby nemusel odjet. Odvolával se přitom na své špatné postavení a životní podmínky ve vlasti. Sice nakonec svého cíle dosáhl, ale před Libyjci zcela ztratil svou důstojnost, což se pochopitelně mohlo projevovat i v jejich přístupu k ostatním.

Spoluúčast Muammara Kadáffího na mnoha vražedných útocích a na výcviku několika mezinárodních teroristických skupin není možné jednoduše vyvrátit. Údajně byl tím, kdo financoval komando atentátníků na olympiádě v Mnichově roku 1972, měl být přímo zodpovědný za útok na Berlínskou diskotéku hojně navštěvovanou americkými vojáky v dubnu 1986 a je mu také přisuzována podpora jednoho z nejznámějších teroristů - Carlose Šakala. Jeho postoj ke Spojeným státům a k západním demokraciím vůbec je dostatečně zřejmý. Bylo zaznamenáno mnoho projevů typu "americké ulice se zalijí krví".
Muammar Kadáffí se narodil v roce 1942 jako člen beduínského kmene nedaleko provinčního hlavního města Sebhy, avšak přesné datum není známo. Byl vychováván v duchu tradic boje proti imperialismuů k čemuž přispěla i skutečnost, že jeho dědeček byl v roce 1911 zabit italskými kolonisty. Dětství strávil učením o vykořisťování vlastních lidí cizinci.
V roce 1949 byla Libye uznána Organizací spojených národů za nezávislou, avšak byl zde Idris al Mahdi as Sanssi, který se sám prohlásil za libyjského Krále Idrise I.Ten se v roce 1956 rozhodl odpoutat od závislosti na Británii a připojil se k nově zformované Arabské lize. Zásadní zlom ale nastal v roce 1959, kdy byla objevena rozsáhlá naleziště ropy. "Černé zlato" umožnilo Libyjcům získat absolutní nezávislost na západu.
Kadáffí zatím postupně dospíval a někdy v této době byl hluboce ovlivněn Gamelem Abdelem Nassarem. Nassar byl jedním z prvních, kdo nastolili myšlenku panislámské světové nadvlády. V tomto poslání, kterému Kadáffí věřil, měla hrát vůdčí úlohu právě Libye. Již v 16 letech zakládá revoluční buňku, kde se svými následovníky plánují převrat, který by vedl k rozbití monarchie Krále Idrise. Postupně zakládají další buňky, ve kterých kromě protiizraelských protestů všichni sní o svržení krále.
V letech 1959 až 1964 studuje Kadáffí na právnické fakultě libyjské univerzity, kde se také seznámil s myšlenkami marxismu a komunismu. Poté se přihlásil na vojenskou akademii v Benghází, kde také rok úspěšně studoval. Poté odcestoval do Velké Británie, kde vystudoval válečnictví, a to i přesto, že Brity neměl vůbec v lásce. Po svém návratu v roce 1969 začal sloužit v královské armádě, ale i nadále připravoval převrat. K tomu došlo 1. září 1969, kdy Kadáffímu věrné jednotky obsadily královský palác, vládní úřady i veškerá média. Muammaru Kadáffímu bylo v té době sedmadvacet let. Od té doby stojí neustále v čele Libye. Za dobu jeho vládnutí si ale vytvořil obrovské množství nepřátel, a tak dnes musí vynakládat značné úsilí na své bezpečí, na ochranu vlastního života.

Vztahy mezi Spojenými státy a Libyí se začaly postupně zhoršovat prakticky ihned po Kaddáfího revoluci v roce 1969. Již v létě dalšího roku museli Američané spolu s Brity vyklidit své libyjské vojenské základny, které zde do té doby měli. Libye postavila svoji zahraniční politiku na boji proti imperialismu, čímž se USA staly jedním z hlavních cílů hned vedle Izraele, který byl považován za největšího nepřítele.
K podstatnému zhoršení již tak chabých vztahů došlo v polovině osmdesátých let. Libye vyhlásila takzvanou "Linii smrti", což byla čára napříč Syrtským zálivem, která měla označovat Libyjské teritorium. Cizí lodě byly varovány, že se nejedná o mezinárodní vody a že překročení této linie může přivodit útok libyjských ozbrojených sil. Proto ve Středozemním moři neustále operovaly dvě až tři americké letadlové lodě, které měly za úkol neustálým tlakem na Libyi zajistit bezpečnost ostatních plavidel. Pochopitelně docházelo k mnoha šarvátkám mezi oběma stranami. Některé však přerůstaly v drobné otevřené konflikty za použití ostré munice. Tak například 24. března 1986 odpálila libyjská protivzdušná obrana šest řízených raket SA-5 proti dvojici amerických stíhaček F-14. Přestože se oběma podařilo bezpečně uniknout, vyvstala potřeba podniknout protiopatření, neboť tyto střely s dosahem 240 kilometrů byly zejména pro pomalejší průzkumná letadla smrtelným nebezpečím. Proto byly povolány bombardéry z letadlové lodě a odpalovací zařízení i naváděcí stanoviště zničily. V ten samý čas se k americkému loďstvu přiblížil raketový člun, který však byl potopen dvojicí protilodních řízených střel Harpoon vypálených z letounu A-7 Corsair. Největší ztrátu však Libyjci utrpěli krátce po půlnoci 26. března, když byla potopena jejich raketová korveta sovětské výroby, a to dvěma bombardéry A-6 Intruder.
Ještě vážnější hrozbu však představovaly útoky různých teroristických skupin, výrazně podporovaných právě Libyí.
Koncem roku 1985 dal o sobě vědět jeden z nejnebezpečnějších teroristů světa - Abu Nidal. V listopadu jeho bojovníci unesli egyptský dopravní letoun. Šedesát z nich bylo zabito při osvobozovacím pokusu egyptského komanda. 27. prosince pak jiné dvě skupiny Abu Nidalových následovníků provedli simultánní útok na letiště v Římě a ve Vídni. Zahynulo při tom dvacet cestujících. Kaddáfího režim označil tyto akce jako hrdinné činy a teroristy nazval mučedníky.
Zhruba v této době začal americký prezident Ronald Reagan zvažovat možnost použití vojenské síly proti teroristickým centrům v Libyi. V první řadě ale musel získat podporu spojenců a umožnit americkým občanům pracujícím v Libyi opustit nebezpečnou oblast. Po březnových vojenských střetech v Středozemním moři se na americké "cíle" soustředili i teroristé. 2. dubna 1986 vybuchla nálož v dopravním letounu letícím v té chvíli nad Řeckem. Čtyři občané USA výbuch nepřežili. Jen o tři dny později se odehrál další pumový útok. Tentokrát byla nálož použita proti berlínské diskotéce La Belle, která byla hojně navštěvována příslušníky americké armády sloužícími v Německu. Dva lidé zahynuli a okolo osmdesáti bylo zraněno. K útoku se přihlásily celkem tři skupiny, avšak vyšetřovací komise složená z amerických i německých specialistů za viníka a strůjce atentátu označila Libyjce. Po této akci již trpělivost prezidenta Reagana přetekla. Nadešel čas k rázné akci.

Operace El Dorado Canyon
Hlavním cílem vojenského útoku proti Libyi bylo zabránit Kaddáfímu v celosvětovém exportu terorismu nebo jej alespoň podstatně omezit. "Sebeobrana není jen naše právo, je to naše povinnost. To je záměrem akce... akce je plně v souladu s článkem 51 Charty OSN." prohlásil Ronald Reagan, když svět informoval o náletu na Libyi.
Původně byla přísně tajná operace, nazvaná El Dorado Canyon plánována jako útok malé skupiny amerických letadel z britského území. Hlavní výhodou se měl stát moment překvapení. Ten však byl ztracen, když se v západním tisku objevily poměrně detailní spekulace právě na toto
téma. Od té chvíle bylo nutné počítat i s připraveností libyjské protivzdušné obrany. Bylo tedy potřeba počet letounů zvýšit a zajistit tak obranu útočícím strojům. Tyto stroje patřily do sestavy 48 taktického křídla (Tactical Fighter Wing) se základnou v britském Lakenheathu. Velitelství této jednotky předložilo několik variant útoku, avšak neustálý zájem médií, navíc informovaných velice dobrým zdrojem z Bílého domu možnost překvapení zcela vyloučil. Navíc vyvstaly problémy se spojenci. Britská předsedkyně vlády Margaret Thatcherová sice umožnila použití anglických letišť, ale to bylo vše. Kvůli obavám z represálií a ztráty důležitých obchodů odmítli spolupracovat Francie, Německo, Itálie i Španělsko. Francie byla obzvlášť důležitá, neboť původní plány počítaly s přeletem přes její území. Teď bylo nutné naplánovat let po mnohem delší trase, což přinášelo další obtíže. Konečné cíle byly vybrány na úrovni Národního bezpečnostního úřadu. Šlo o kasárna Báb al-Azízija v Tripolisu, kde byl hlavní stan Muammara Kaddáfího, vojenskou část mezinárodního letiště v Tripolisu, námořní základnu Sídí Bilál, která sloužila k výcviku teroristů a dále pak dva cíle v Benghází, kasárna a nedaleké letiště Benina. Toto letiště bylo jediným cílem, který neměl přímou vazbu na teroristické aktivity. Bylo nutné jej ale zneschopnit, neboť místní stíhačky představovaly pro přilétávající bombardéry vážné nebezpečí.
14. dubna 1986, v 17:36 místního času odstartovalo z letecké základny Lakenheath čtyřiadvacet bombardérů F-111F Aardvark. Šest jako záložní, které se za devadesát minut vracely zpět. Zbytek se vydal na mnohahodinový let směrem k určeným cílům. Šlo o první americkou bojovou leteckou operaci z britských ostrovů od konce 2. světové války. K bombardérům se přidalo ještě pět speciálních letounů pro elektronický boj a hlavně čtyři tankery, ze kterých měly v první fázi letu doplňovat palivo. Letouny vytvořily velmi těsnou formaci, a tak se pozemním operátorům na obrazovkách radarů objevily jen značky tankerů. Piloti museli dodržovat absolutní rádiové ticho, aby neprozradili skutečné poslání formace. Po opuštění vzdušného prostoru Velké Británie pokračovali ve výšce téměř 8 kilometrů rychlostí 800 km/h. Po více než šesti hodinách se útočná skupina dostala do cílové oblasti. Přesné načasování bylo nezbytné, protože ve stejnou dobu na cíle v Benghází útočily letouny z letadlových lodí USS America a USS Coral Sea. Skupina se rozdělila na tříčlenné roje, které pak směřovaly k jednotlivým cílům. Roje s kódovým označením Remit, Elton a Karma nalétly na kasárna Báb al-Azízija. Z devíti letounů ale pouze dokázaly cíle zaměřit a odhodit své laserem naváděné bomby. Roj označený jako Jewel mezitím zničil námořní základnu Sídí Bilíl. Roje Puffy a Lujac použily speciální padákem bržděné pumy Mk-82 Snakeye, kterými zničily několik vojenských dopravních letadel v Tripolisu. Námořní letouny v té době zničily osm libyjských strojů v Benině a několik objektů v Benghází. Po několika minutách všechny americké letouny opustily bojiště. Námořní F-18 a A-6 se vracely na letadlové lodě, F-111 měly před sebou dlouhý zpáteční let do Velké Británie.
O výsledcích náletu je ještě dnes občas vedou spory. Faktem zůstává, že poměrně velká část laserem naváděných bomb své cíle minula. V Tripolisu byla navíc zasažena obytná čtvrť Ben Ašur, kde zahynulo několik civilistů. Pravděpodobně šlo o letoun zasažený libyjskou palbou, který se snažil rychlým únikem opustit bojiště a buď omylem odhodil svůj náklad pum a nebo došlo k jeho samovolnému odpadnutí. Přímo při útoku ztratili Američané jednu F-111F. Letoun s volacím znakem Karma 52 byl pravděpodobně zasažen řízenou střelou země - vzduch. Jeho posádka, kapitán Fernando L. Ribas-Dominicci a kapitán Paul F. Lorence zahynuly. Bylo nalezeno pouze tělo Ribas-Dominicciho. Jeho ostatky se do Spojených států vrátily až o tři roky později. Několik letounů také muselo misi předčasně ukončit kvůli technickým závadám. Během návratu pak jeden stroj nouzově přistál ve Španělsku s přehřátým motorem.
Celkem USA nasadily téměř stovku letadel. Během útoku bylo svrženo 60 tun munice. Posléze byly kritizovány za to, že počty použité techniky a personálu převyšovaly i britské jednotky ve válce o Falklandy v roce 1982.