Arctic Tiger 2007

České bitevní vrtulníky poprvé přistávaly v nadmořských výškách kolem 2500 metrů

Text : Tomáš SOUŠEK

Jedinečnou příležitost k výcviku pilotům vrtulníků přerovské základny poskytlo mezinárodní cvičení v norském Orlandu konané od 24. září do 1. října 2007. V závěru tradičního setkání takzvaných tygřích letek známého také jako NATO Tiger Meet pak čeští letci získali několik cenných trofejí.

Hned na úvod je nutné konstatovat, že česká účast na cvičení Arctic Tiger 2007 byla vážně poznamenána úsporami v armádním rozpočtu. Původně se totiž počítalo s vysláním čtveřice bitevních vrtulníků Mi-24V a několika dalších transportních Mi-17. Nakonec však zbyly prostředky jen na dva stroje a patnáct příslušníků 231. letky bitevních vrtulníků. I ti se ale museli během cvičení podstatně omezit. Bylo nutné zvolit nejlevnější možné ubytování v obytných buňkách na okraji letecké základny a na rozdíl od ostatních cvičících jednotek neměli Češi v Norsku k dispozici ani vlastní vozidlo. I přes ztížené podmínky nakonec podali přerovští vrtulníkáři špičkové výkony. Ještě hůře ale dopadlo cvičení Bold Avenger 2007, které se v Orlandu uskutečnilo jen tři týdny před Arctic Tigerem. Kromě vrtulníků se do něho mělo zapojit také taktické letectvo s letouny L-159, ale nakonec byla zrušena celá česká účast, ačkoliv šlo o největší letecké cvičení Aliance v letošním roce.

Let na sever
Ačkoliv cvičení jako takové začínalo až 24. září, dvojice vrtulníků vyrazila z Přerova již 18. září, jelikož se piloti rozhodli přijmout nabídku norského letectva k využití zdejšího terénu k dalšímu výcviku. První mezipřistání provedli v Praze-Kbelích, kde byly stroje dotankovány a proběhlo také celní a pasové odbavení. Vzhledem k nepříznivému počasí se odlet asi o hodinu opozdil a také přelet státní hranice byl o něco náročnější, neboť panovala dohlednost jen okolo 2 km. Nad územím Německa však již šlo vše podle plánu, a tak oba vrtulníky v odpoledních hodinách dorazily na leteckou základnu Schleswig-Jagel, kde jejich piloti přenocovali do druhého dne. Krátký pobyt využili k setkání s příslušníky zdejší jednotky AG-51, která je také členem Asociace tygřích letek. Několik jejích proudových letounů Tornado je v současnosti nasazeno v Afghánistánu, a tak se přerovští letci zajímali především o zkušenosti z této mise.

Druhý den pokračoval přelet přes Dánsko na švédskou základnu Ronneby a odtud do norského Osla. Zde opět piloty zdrželo počasí a bylo nutné zvažovat, zda je možné přelet uskutečnit. Osádky se rozhodly pro let a počasí se nakonec ukázalo přece jen jako vyhovující. Dvojice Mi-24V dorazila do Orlandu v podvečer. Zde na ně již čekalo devět příslušníků pozemního technického personálu a další dva piloti, které sem dopravil letoun An-26. Piloti tak byli po celou dobu dvoudenního přeletu odkázáni sami na sebe. Podle slov velitele 231. lbvr podplukovníka Ivana Pospíchala ale na tom není nic divného. Vrtulníky jsou prý spolehlivé a navíc je technici před cestou důkladně zkontrolovali.

Nad mořem i nad horami
Následující dva dny věnovali vrtulníkáři zejména létání v horském terénu. Ještě předtím byli seznámeni se všemi specifiky zdejšího létání. První věta na briefingu zněla: "Vzdušný prostor v Norsku vám poskytuje mnoho svobody, ale zároveň vyžaduje mnohem větší zodpovědnost." Jinými slovy, není zde zvykem, aby byl každý pohyb letadla neustále řízen ze země. Vše začíná již na letišti. Zatímco u nás musí osádka letadla žádat řídicí věž o povolení i pro spuštění motorů, na norské letecké základně stačí ohlásit až připravenost k pojíždění nebo rovnou ke vzletu v případě vrtulníků.

Konkrétních odlišností od středoevropského terénu je zde celá řada. Tou nejviditelnější jsou neustálé a nečekané změny počasí. Bylo to vidět i v samotném Orlandu. Mohlo být pěkné počasí, velká dohlednost a třeba i svítit slunce, ale než člověk došel z jídelny na stojánku letadel, zastihla jej silná průtrž mračen. Prudký a také neustále se měnící vítr však byl samozřejmostí téměř každý den. "Pro osádky vrtulníků to znamená zejména pečlivě plánovat spotřebu paliva právě s ohledem na vítr. Normálně počítáte s tím, že jednu část trati poletíte proti větru a druhou naopak s větrem v zádech. Pokud se ale jeho směr změní, výrazně vzroste spotřeba paliva, které by pak nemuselo stačit pro bezpečný návrat," vysvětluje kapitán Petr Čepelka, jeden z pilotů Mi-24V.

Rozsáhlé neobydlené oblasti přímo svádějí k nízkému létání, což byl ostatně také jeden z úkolů našich letců. Nicméně o to větší pozornost museli věnovat sledování terénu a nejrůznějších překážek. Nad zdejšími fjordy a údolími jsou často natažené silné dráty, které jsou většinou vidět až na poslední chvíli. Hlavní elektrické rozvody jsou sice zakreslené v leteckých mapách, ale piloti byli varováni, že existuje také velké množství takzvaných "soukromých kabelů", kterými jsou napájeny různé privátní objekty. Také proto se doporučovalo létat spíše při břehu fjordů nebo při stěně údolí, kde je možnost zpozorovat alespoň sloupy. A jelikož všichni létají při stěnách, platí zde pravidlo, že se létá vždy vpravo, čímž je omezena možnost kolize mezi letadly.

Pokud jde o horské prostředí, určitým problémem může být i obyčejný sníh, který pokrývá vrcholky kopců. Při nižší oblačnosti totiž může bílý horizont snadno splynout s oblohou a pilot se tak musí spolehnout jen na přístroje. Optický klam dokáže vyvolat i místní vegetace. Zakrslé stromky ze vzduchu vypadají jako vzrostlé stromy, a tak se člověku může zdát, že je mnohem výš než ve skutečnosti.

Rozhodujícím faktorem ovlivňujícím létání našich vrtulníků v horách byl řidší vzduch a silný vítr. "Pilotáž je v takových podmínkách náročnější a vyžaduje větší cit. Původně jsme měli z kopců, jejichž výška dosahuje téměř 2500 metrů, trochu obavy, ale po několika cvičných přistáních jsme zjistili, že výkon motorů našich vrtulníků je dostatečný i v těchto podmínkách," řekl krátce po přistání z prvního letu kapitán Čepelka. Stroje Mi-24V z posledních dodávek v rámci splácení ruského dluhu již mají lépe nastavenou regulaci motorů, která je optimalizována i pro vysokohorské podmínky, než u starších verzí.

Ve vzduchu od rána do večera
Cvičení Arctic Tiger 2007 bylo oficiálně zahájeno v pondělí 24. září. Do Orlandu se postupně slétlo celkem třináct jednotek z devíti zemí, konkrétně z Belgie, České republiky, Francie, Řecka, Španělska, Švýcarska, Turecka, Velké Británie a pochopitelně i domácího Norska. Slavnostní nástup se neobešel bez tradičního provolávání "Tiger, Tiger, Tiger" a následného rituálu, při němž si všichni příslušníci tygřích letek lehají na záda a představují "mrtvého brouka".
Na rozdíl od loňského ročníku Tiger Meetu, který se konal ve španělském Albacete, bylo znát, že Norové mají s organizováním velkých cvičení bohaté zkušenosti. Základna Orland totiž hostí zahraniční jednotky několikrát do roka. A ačkoliv byli její příslušníci již poměrně vyčerpáni právě skončeným Bold Avengerem, vše fungovalo téměř bez závad. "Ocenili jsme zejména způsob, jakým se zde plánují konkrétní bojové mise. Vše se řídí přesně podle standardních aliančních postupů, a tak nám i tato fáze cvičení přinesla mnoho zkušeností," dodává další z přerovských pilotů, kapitán Jiří Chrobák.

Dalším rozdílem oproti loňsku byl fakt, že se do norského cvičení zapojilo mnohem více vrtulníků. Vedle našich Mi-24V to byly dva stroje Super Puma britského RAF, jeden Merlin britského námořnictva a šest norských vrtulníků Bell-412. Díky tomu bylo možné vytvořit větší vrtulníkové formace a cvičit zejména operace na záchranu osádek letadel Combat SAR a transporty raněných v rámci misí MEDEVAC. I tak zde ale byla jistá omezení, neboť organizátoři cvičení počítali s větším počtem českých strojů, který byl původně přislíben na několika plánovacích konferencích. O naše "čtyřiadvacítky" měly zájem také norské speciální jednotky, které si několikrát vyzkoušely výsadky z bitevních vrtulníků. Podle slov norských vojáků by podobnou spolupráci uvítali mnohem častěji.

Češi létali v rámci cvičení opravdu intenzivně. Každý z dvojice strojů nalétal v průměru pět hodin denně. Dopoledne zpravidla odlétaly na společné mise s dalšími vrtulníky, při nichž většinou doplňovaly palivo na předsunutém stanovišti, takzvaném FARPu. Odpoledne pak piloti stihli ještě kratší lety v bližším okolí základny. Přestože počasí bylo naprosto nevyzpytatelné, jen jednou se kvůli němu mise zrušila. To však kladlo nemalé nároky na osádky, zejména pak na palubní techniky. Pilotů totiž bylo více, tudíž se mohli alespoň prostřídat. Z důvodu úspor však na cvičení letěli jen dva palubní technici, a tak se museli účastnit každého letu. O náročnosti jejich účasti na cvičení svědčí i to, že během letového týdne snad ani jednou nestihli oběd v místní jídelně.

Tygří barvy na každém kroku
Přestože společné létání tvoří hlavní náplň každého Tiger Meetu, není jeho jedinou součástí. Organizátoři mysleli i na příznivce letectví z řad civilní veřejnosti, a tak na závěr uspořádali malý den otevřených dveří. Letové ukázky zahajoval společným průletem se dvěma místními stíhacími letouny F-16 český vrtulník Mi-24V, který se pak představit v dynamické letové ukázce. Svou premiéru si zde odbyl kapitán Radek Mičulek, čerstvě vycvičený předváděcí pilot.

Každoroční cvičení má také svůj pevně daný program společenských akcí, jejichž smyslem je především prohlubování vztahů a vzájemné spolupráce jednotek sdružených v NATO Tiger Association. Do programu tak pokaždé patří například takzvaný mezinárodní večer, slavnostní večeře nebo hraní drobných divadelních scének. Jednotky se navíc navzájem sledují a hodnotí hned v několika oblastech, neboť cvičení má také formu soutěže. Hodnotí se například takzvaný "tygří duch" nebo nejoriginálnější oblečení. Hlavní cenou je pak "Stříbrný tygr", jímž se odměňuje celkově nejlepší jednotka. V letošním roce jej získala belgická 31. letka.
Ani Češi však neodešli s prázdnou. Přestože jejich černomodrý vrtulník Mi-24V (7353) létá v této kamufláži již přes dva roky, stále se ostatním "tygrům" líbí. Také proto obsadil třetí místo v soutěži o nejlépe zbarvený stroj. Třetí místo obsadila 231. letka bitevních vrtulníků také v takzvaných tygřích hrách. Jde o několik netradičních a velmi náročných sportovních disciplín. Do soutěže se zapojili jak piloti, tak i technici a společným úsilím prokázali, že jsou na tom po stránce fyzické připravenosti velmi dobře. Nejcennější trofejí se stalo druhé místo v kategorii nejlepší létání. Zde byla hodnocena profesionalita při plnění bojových misí. Získat tuto příčku bylo o to těžší, že naprostou většinu účastníků cvičení představovaly stíhací jednotky a jejich příslušníci toho o práci vrtulníkářů přece jen tolik nevědí. Přesto se však prosadili.

Podle všeho neměli naši letci daleko ani k prvním místům, včetně celkového hodnocení. Bohužel i zde se projevily zmiňované úspory. Jestliže Belgičanů bylo na cvičení více než sto, těžko je může předčít patnáct lidí se dvěma stroji. Na Tiger Meetech je totiž důležité také být viděn. V opačném případě se jen těžko dokazují vlastní schopnosti. I tak jsou příslušníci 231. letky bitevních vrtulníků z Přerova připraveni v příštím roce bojovat o post nejvyšší.
§§§