Clean Hunter 2003

Další ročník největšího leteckého cvičení Severoatlantické aliance v Evropě se uskutečnil na přelomu letošního června a července. Desítky letadel všech kategorií křižovaly oblohu prakticky nad všemi evropskými členskými státy NATO a jejich osádky, stejně tak jako další jednotky na zemi, v podmínkách maximálně se přibližujících reálnému nasazení cvičily v plnění svých specifických úkolů. Pokrýt tak rozsáhlou akci, při které letectvo operuje z téměř padesáti základen, je prakticky nemožné, a tak jsme se soustředili zejména na jednu část cvičení, ve které významnou úlohu hrály vrtulníkové jednotky naší armády.

Podobně jako předchozí ročníky byl i Clean Hunter 2003 založen na dobrovolnosti jednotlivých armád. Každý člen NATO může do cvičení zapojit kteroukoliv svoji jednotku a umožnit jí tak cvičit v součinnosti s mnoha dalšími. Evropa je pak rozdělena na dva fiktivní protivníky, kteří spolu vedou boj. V praxi vše vypadá tak, že jsou stanovena určité časové úseky, během nichž se vždy jedna strana brání a druhá útočí a naopak. To umožňuje vyzkoušet si co nejširší spektrum činností od plánování, přes velení až po přímé plnění bojových úkolů.

Letošnímu Clean Hunteru předcházelo české národní cvičení Shadow Hunter 2003, jehož hlavní část probíhala od 20. června ve vojenském výcvikovém prostoru Hradiště. Tohoto cvičení se zúčastnily prakticky všechny složky vzdušných sil a několik jednotek pozemního vojska. Například letouny L-159 zde za pomoci předsunutých leteckých návodčích (FAC) prováděly útoky na pozemní cíle, zatímco jednotky protiletadlového raketového vojska se jim v tom snažily zabránit. Vedle toho přerovští vrtulníkáři trénovali záchranu sestřelených pilotů z nepřátelského území a v druhé části cvičení pak provedli ostré střelby na pozemní cíle. 26. června se pak dvě jednotky přesunuly do zahraničí, kde se již přímo zapojily do mezinárodního Clean Hunteru 2003. Tou první byla trojice stíhacích letounů MiG-21 od 41. stíhací letky, která se zúčastnila plnění úkolů z německé letecké základny Neuburg. Druhou jednotku pak tvořily dva vrtulníky Mi-17 od 334. vrtulníkového roje SOR a dva Mi-24 od 331. vrtulníkové letky, které se společně přemístily na základnu Holzdorf, taktéž v SRN. A právě do Holzdorfu se vydal i A report.

Hned na úvod je nutné říci, že letecké operace, které probíhaly právě v Holzdorfu, byly jen malou částí celého cvičení. Přesto však patřila zdejší činnost k těm důležitějším, neboť se nejednalo o nic menšího než o záchranu lidských životů. Jednotky, které sem byly přesunuty, totiž nacvičovaly takzvaný Combat Search and Rescue (CSAR), tedy bojové pátrání a záchranu osob. Ačkoliv ve většině členských armád NATO je běžné, že jsou pro tento úkol vyčleněny speciální jednotky, u nás jsme v tomto ohledu teprve na samém počátku. O to větší význam měla pro naše letce letošní spolupráce s místní letkou vrtulníků UH-1D, která má CSAR jako svou hlavní činnost. Kromě toho pak do Holzdorfu přilétla ještě čtveřice nizozemských bitevních vrtulníků AH-64D Apache a jeden polský Mi-8.

Combat Search and Rescue znamená zjištění, lokalizaci, identifikaci a záchranu sestřelených leteckých osádek a vlastních izolovaných vojenských osob v tísni na nepřátelském území v době krize nebo války, za předpokladu, že osoby, v jejichž prospěch je akce vedena, jsou pro poskytnutí CSAR podpory náležitě vybavené a vycvičené. Za touto definicí se skrývá obrovské množství postupů a činností, které je nutné dokonale ovládnout, aby mohl celý systém správně fungovat. A právě k tomu také sloužil letošní Clean Hunter. Tak, jak se odvíjel scénář celého cvičení, došlo čas od času k událostem, ke kterým dochází i v reálném boji, a to k sestřelení osádky letadla nad nepřátelským územím. Na základně v Holzdorfu se mezitím v neustálé pohotovosti střídali příslušníci všech čtyř armád. Jakmile přichází pokyn k záchraně pilota, rozbíhá se horečné plánování a příprava. Jedním ze základních předpokladů úspěchu celé mise je nyní dostatek informací. Je nutné znát pokud možno přesně polohu osoby v tísni, stejně tak jako množství a rozmístění sil protivníka. V závislosti na tom pak jsou do akce vysílány vlastní jednotky, které mohou být tvořeny několika vrtulníky, ale i větším množstvím letadel.

Základní záchranné uskupení tvoří zpravidla dvojice záchranných vrtulníků spolu s několika stroji určenými k jejich přímé ochraně, takzvaný RESCORT. Nejinak tomu bylo i v Holzorfu, odkud startovaly například české Mi-17 doprovázené nizozemskými AH-64D nebo naopak německé UH-1D za doprovodu českých Mi-24. Tyto formace se pak nízkým letem vydávaly do předem stanovených prostorů, kde prováděly záchranné operace. Zde se ovšem bohužel v plné míře projevily některé naše nedostatky, které výrazným způsobem postihovaly zejména komunikaci. Při tak komplikované akci, jakou CSAR bezesporu je, hraje spojení a komunikace klíčovou roli. Osádky vrtulníků totiž musejí komunikovat nejen mezi sebou, ale i s ostatními jednotkami v oblasti, dále pak s řídícími a zpravodajskými složkami a v neposlední řadě také se samotnými zachraňovanými osobami. A to se ukázalo pro české stroje jako neřešitelný problém. Zatímco piloti Mi-17 mohli poslouchat alespoň dvě frekvence, na Mi-24 to byla jen jedna jediná. Osádky tak byly v kritickém momentu samotné záchrany často bez velice důležitých informací, což by při reálném nasazení představovalo neúnosné riziko. "Myslím si, že při misích CSAR by měla mít osádka vrtulníku možnost komunikovat minimálně na třech frekvencích současně," říká kapitán Rudolf Straka, pilot Mi-24 a inspektor vzdušné střelby 33. zVrl. "V dnešní době už nikdo v NATO nepočítá s tím, že by mohl mít někdo jen jedinou frekvenci, a tak si myslím, že s naším vybavením by nás do opravdové akce nikdo nepustil," dodává kapitán Straka.

I přes tyto nedostatky se ale vždy podařilo "sestřelenou" osádku nalézt a zachránit. Bitevní vrtulníky vždy nejprve prostor zabezpečily proti případným protivníkovým jednotkám, a poté vyhledaly piloty v nouzi. Pak již přišly na řadu záchranné stroje, z nichž byl na místo vždy vysazen záchranný tým, který pak piloty naložil do dalšího vrtulníku. Nutno dodat, že vše probíhá ve velmi krátkých časových intervalech. Jakmile jsou zachraňované osoby na palubě, odlétá celá formace nejvhodnější trasou zpět nad vlastní území.

I když by se vše mohlo zdát jednoduché, opak je pravdou. CSAR totiž klade vysoké požadavky nejen na záchranáře, ale kupodivu i na samotné zachraňované osoby. Po celou dobu CSAR akce jsou totiž neustále prověřovány, aby bylo jisté, že jde skutečně o vlastního člověka. Jelikož se vše odehrává na nepřátelském území, bylo by pro protivníka poměrně snadné nahradit sestřeleného pilota někým jiným a vlákat tak další jednotky do léčky. K eliminaci tohoto nebezpečí slouží celá řada postupů. Například pilot před každým bojovým letem vyplňuje speciální formulář, ve kterém kromě základních osobních údajů uvede i několik důvěrných, někdy až intimních informací, které zná jen on sám. Formulář je pak pečlivě utajován a v případě potřeby slouží záchrannému týmu k ověření totožnosti pilota. Ovšem ani správné odpovědi v místě vyzvednutí nevedou k menší ostražitosti a se zachráněnou osobou je často až do přistání na vlastním letišti jednáno jako se zajatým protivníkem. Proto musí být každý pilot pro CSAR pečlivě vycvičený, neboť stačí jediný nesprávný pohyb, jediné nesprávné slovo a záchranný tým je oprávněn jej na místě zanechat nebo dokonce i zneškodnit. "Základem je skutečně znalost všech postupů CSAR, protože nikdo pro vás nepošle záchranný tým, pokud si nebude jistý, že něco nezkazíte a nezpůsobíte další ztráty," říká kapitán Ivan Šubín, pilot 42. stíhací letky, který hrál jednoho ze zachraňovaných.

I když naše armáda asi nebude mít prostředky na vytvoření speciální jednotky pro CSAR, bude nutné se tomuto úkolu věnovat mnohem více než dosud. Jak ukázalo letošní cvičení v Holzdorfu, cvičit tyto mise jednou do roka je zcela nedostatečné. Nyní je jen na nás, zda a jakým způsobem dokážeme využít množství zkušeností získaných při podobných cvičeních, jakým byl Clean Hunter 2003.

Tomáš SOUŠEK