Letecká záchranná služba není zdaleka jediným úkolem 233. vrtulníkové letky

O sokolech trochu jinak

Text: Tomáš SOUŠEK

Vrtulníkovou letku z Líní u Plzně zná asi každý. Její zelenošedé a nově i červenobílé vrtulníky W-3A Sokol lze spatřit v řadě západočeských nemocnic, u dopravních nehod, ale také na vojenských cvičeních nebo armádních akcích pro veřejnost. Proto jsme se vydali přímo na místo, abychom zjistili, jak se žije příslušníkům jednotky odloučené daleko od své mateřské přerovské letecké základny.

Jeden z mých redakčních kolegů si mě dobírá vždy, když svoji reportáž z letecké základny zahajuji popisem vstupní brány. Nicméně jde o první místo, z něhož člověk získá konkrétní zážitek, a tak si podobný úvod neodpustím ani tentokrát. Na letiště v Líních u Plzně přijíždíme časně ráno 18. června letošního 2007. Jedeme od obce Zbůch, kudy ostatně odnepaměti vede hlavní přístupová komunikace k bývalé letecké základně. Místo skutečné brány nás však čeká jen malý domek s elektricky ovládanou závorou. Jsme od ní ještě asi padesát metrů, když se závora náhle sama zvedá. Překvapení, které by čekal málokdo. Přesto přibrzďujeme a čekáme, že alespoň někdo vyjde ven. Místo toho nám jen zpoza okna s úsměvem zamává jakási starší paní a pokyne, abychom pokračovali dál. Žádná kontrola, nic. Teprve později se dovídáme, že na letišti funguje řada civilních subjektů a služba u vjezdu má spíš informační charakter pro případ, že by se někdo v areálu nevyznal.

Kolem několika opuštěných staveb ještě z dob, kdy zde sídlil stíhací letecký pluk, zajíždíme k budově 233. vrtulníkové letky. Teprve zde se setkáváme se skutečným dozorčím, bez něhož bychom se do objektu nedostali. Najednou se ocitáme ve zcela jiném prostředí. Kancelářské prostory i přilehlý hangár působí velice čistě a moderně. Už na první pohled je zřejmé, že zde budou mít příslušníci letky dobré podmínky pro svou práci.

Naše kroky vedou nejprve do malého přístavku hned vedle hangáru. Své stanoviště zde mají osádky zařazené do hotovosti. Zřejmě nejviditelnější a neznámější úlohou 233. vrtulníkové letky je zajištění letecké záchranné služby a pátrací a záchranné služby SAR. Je krátce před sedmou hodinou ranní a jsme svědky právě probíhajícího střídání hotovostních směn. Technický personál kontroluje dva vrtulníky W-3A Sokol a nové osádky si je pak přebírají. "Sice si vrtulník také obejdeme a zkontrolujeme, nicméně jde spíše o formalitu, neboť naši technici udržují stroje vždy v perfektním stavu," říká jeden z pilotů. Jeho úkolem na začátku služby je tak zejména seznámit se s aktuální povětrnostní situací a s aktuálním stavem na jednotlivých záložních letištích v regionu. Poté, co si osádky uloží do vrtulníků své mapy a další vybavení, mohou se odebrat do několika vedlejších místností. Čtyřiadvacetihodinová hotovost je přece jen o něčem jiném než běžná pracovní doba, a tak zde mají maximální pohodlí, které leckde připomíná spíše byt nežli pracovní prostředí.

Hotovostní směna má vždy svou pevně danou strukturu. Nepřetržitě, dnem i nocí, jsou ke vzletu připraveny dva stroje W-3A Sokol. První z nich je určen pro potřeby letecké záchranné služby, čemuž odpovídá i vnitřní zdravotnické vybavení umožňující udržení základních životních funkcí i u velmi vážně zraněných pacientů. Časová norma pro vzlet tohoto vrtulníku od přijetí výzvy činí čtyři minuty přes den a deset minut v noci. Jeho osádku tvoří celkem pět osob - dva piloti, palubní technik, lékař a zdravotní sestra. Podle povahy zásahu je pak možné na palubu přibrat i leteckého záchranáře. Dva z nich totiž spolu s další trojicí letců tvoří osádku druhého sokola. Ten zajišťuje leteckou a pátrací službu SAR (Search and Rescue), která je určena především osádkám letadel v nouzi. Doba pro vzlet činí v tomto případě deset minut po celý den. Povinnost udržovat tuto službu vyplývá z mezinárodních norem a úmluv. Zatímco letecká záchranka má působnost jen v Plzeňském a Karlovarském kraji, SAR musí pokrývat celou Českou republiku. Letci z Líní zabezpečují celou západní část našeho území, zatímco tu východní mají na starost jejich kolegové z Přerova.

Jakmile nová směna převezme službu, očekáváme, že nyní bude relativně dost času si se všemi v klidu pohovořit. Opak je ale pravdou. Většina z nich totiž odchází mimo budovu a v hotovosti zůstává jen jeden pilot. Samozřejmě se ptáme, jak je to možné? Jak potom mohou splnit čtyřminutový limit pro vzlet? "Naše letka totiž plní daleko širší spektrum úkolů než jen záchranku a SAR. Pokud byste nás navštívili o víkendu, tak bychom skutečně všichni seděli v hotovostním domku a třeba jen sledovali televizi. Ale protože je pondělí a probíhá příprava na létání, musejí se do ní zapojit i lidé z hotovosti," vysvětluje jeden z pilotů. Za ty roky, během nichž záchranka v Líních funguje je již celý systém perfektně vypilovaný a funguje zcela bezchybně.

V ono pondělí 18. června se tak i hotovostní piloti mohou účastnit společného briefingu s ostatními příslušníky letky a také s plzeňskými hasiči, s nimiž na další den plánují společné cvičení. Jeden pilot pak stačí, aby mohl okamžitě převzít výzvu ke startu. Pokud jde o takzvané primární zásahy, například lety k vážným dopravním nehodám, je stanoviště vrtulníků napojené přímo na dispečink integrovaného záchranného systému, který může na dálku poslat stroj do vzduchu. U takzvaných sekundárních letů, například převozů pacientů mezi nemocnicemi, se dispečink nejprve domlouvá s lékařem letecké záchranky, který má pak možnost rozhodnout o použití vrtulníku. Scénář vzletu je však vždy zhruba stejný. Ostatně sami se o tom můžeme přesvědčit.

Pár minut před desátou hodinou dopolední se rozezní krátký, ale výrazný zvukový signál. Signálů je několik a všichni přesně vědí, co mají dělat. Jediný pilot, kterého jsme zpovídali, jen vyskočí z křesla, řekne něco o "sekundáru" a už běží k vrtulníku. I těch několik málo vteřin stačilo technikům, aby stroj ručně vytlačili na stojánku před hangár. Pilot naskakuje do kokpitu a prakticky okamžitě se rozezní charakteristický zvuk spouštěných motorů. To byla tedy jeho role - spustit motory a připravit stroj, než doběhne zbytek osádky. Sirény jsou totiž rozmístěné ve všech objektech letky, a tak i piloti, kteří byli v několik desítek metrů vzdálené takzvané "výškové" budově, vědí, že musejí ihned jednat. A skutečně, dříve než rotor vrtulníku dosáhne maximálních otáček, je osádka kompletní, včetně lékaře a zdravotní sestry. Zpočátku bylo těžké uvěřit, že se čtyřminutový čas dá zvládnout, když je každý na jiném místě, nicméně nyní vidíme, že v Líních slouží skuteční profesionálové. Vrtulník odroluje jen několik málo metrů od hangáru a už vzlétá. Žádným "předpisovým" postupem ve směru dráhy, ale přímo ve směru, ve kterém leží pacient. Tentokrát je to jih, konkrétně nemocnice v Klatovech, odkud je třeba transportovat nemocného do jedné z plzeňských nemocnic.

Není bez zajímavosti, že piloti zpravidla nevědí, kam přesně poletí ještě ani v okamžiku, kdy nastupují do vrtulníku. Pokud jde o převozy pacientů, sdělí jim cíl letu lékař. V případě primárních zásahů je třeba komunikovat s dispečinkem IZS, který konkrétní místo často upřesňuje ještě během letu. Jak říká další z pilotů, četnost zásahů je velmi různá. Zatímco v některých dnech startuje vrtulník třeba třikrát, jindy může nastat i několikadenní pauza. To se pochopitelně netýká služby SAR. Letadel naštěstí u nás příliš nepadá, a tak "sarový" stroj tak často nelétá. Také proto je velitel letky oprávněn vyhlásit cvičný hotovostní vzlet pro tento vrtulník, aby ani v této službě bdělost osádek nepolevila.

Jakmile sokol zmizí za horizontem, vydáváme se navštívit líňské techniky. Do rozhovoru se nikomu z nich příliš nechce. Nakonec se nám to podaří až v miniaturním baru, do něhož musíme vystoupat po kovovém schodišti uvnitř hangáru. "Je nás tady málo, a tak by se nikomu nevyplatilo provozovat zde armu. Proto jsme si otevřeli vlastní bar," vítá nás první z příslušníků pozemního personálu letky. Napadá nás hned otázka, jak je to v Líních se stravováním? "Nemáme vlastní kuchaře, ale jídlo si necháváme vozit z jedné plzeňské restaurace, která zvítězila ve výběrovém řízení. Na kvalitu si naštěstí nikdo nestěžuje," dovídáme se vzápětí.
Většina techniků je se službou v Líních spokojena. Menší počet osob totiž umožňuje vytvoření lepšího kolektivu než na klasické letecké základně. Tady se všichni navzájem znají a mají údajně i mnohem přátelštější vztahy. Mnozí navíc bydlí v okolí, a tak není problém v létě dojíždět třeba na kole. Z jejich slov je patrná hrdost na příslušnost k letce i to, že si všichni své práce váží. Když se zeptáme na jejich problémy, opakují se téměř stejné odpovědi jako kdekoliv jinde u letectva, a to stížnosti na výstroj a letecké montérky. Také v Líních proto potkáte řadu lidí ve vybledlých a různě záplatovaných oděvech. Možná jen nejsou tak znečištěné jako jinde, což je ale dáno skutečností, že všechny vrtulníky zde mají své místo pod střechou, a tak je i jejich údržba pohodlnější a čistší. Na druhou stranu příslušníků pozemního technického personálu není mnoho, a proto prý mají leckdy co dělat, aby všechny úkoly stihli splnit. Slova chvály od pilotů však svědčí o tom, že se to stále daří.

Uplyne něco málo přes hodinu a "záchrankový" vrtulník se vrací zpět. Tentokrát už nevidíme žádný hektický spěch, přesto vše běží jako na drátkách. Technici musejí zajistit doplnění paliva a připravit stroj k dalšímu letu. Ostatní mezitím již od rána chystají dalšího sokola na zítřejší cvičení s hasiči. Vracíme se opět do hotovosti a zajímá nás, zda má osádka nějaké omezení. Co by se například stalo, kdyby hned po přistání bylo nutné znovu letět? "Naštěstí jsou obě osádky v hotovosti plně zastupitelné, a tak pokud by byl překročen maximální povolený denní nálet jedné, může letět druhá. Ale v praxi se stává spíše to, že jsme k dalšímu zásahu povoláni třeba ještě během návratu z jiného," vysvětluje kapitán vrtulníku. A jak je to v noci? Na otázku, zda ve službě mohou spát, se dovídáme, že mohou. V hotovosti jsou ložnice a piloti jsou údajně vycvičeni tak, že i když spí, dokážou desetiminutový noční limit splnit s dostatečnou časovou rezervou.

Líňská vrtulníková letka však zdaleka nežije jen leteckou záchrannou službou. Úkolů, které její příslušníci plní, postupně přibývá, ale málokdo si to uvědomuje. Přitom letka byla stavěna na minimálních možných počtech lidí v době, kdy bylo nutné vůbec její vznik prosadit. Sám velitel proto potvrzuje slova svých techniků o velkém množství práce. "Zrovna nedávno jsme museli změnit pracovní dobu pozemnímu personálu, který pak prováděl předepsané práce na jednom z vrtulníků během celé noci," říká major Martin Pojar, velitel 233. vrlt. Jeho stroje jsou navíc vítanými hosty na všech možných akcích pro veřejnost, ale někdy je zkrátka nemožné uspokojit poptávku. "Například tento víkend bychom měli zabezpečit účast našich sokolů na Bahnech, na akci v Praze na Vypichu a na leteckém dni v Roudnici nad Labem. Dva stroje v hotovosti musejí ale zůstat nedotknutelné. Navíc je potřeba počítat i s pracovní dobou osádek a jejich povinnými přestávkami, je tedy velmi obtížné vše zkoordinovat," vysvětluje velitel letky.

Piloti vrtulníkové letky v Líních u Plzně jsou naštěstí v naprosté většině velmi dobře vycvičeni, a to nejen v samotném létání, ale i ve spolupráci s řadou civilních složek integrovaného záchranného systému. V současnosti se navíc chystá užší spolupráce se záchranným praporem z Rakovníka. Plzeňská jednotka tak díky tomu dokáže splnit široké spektrum úkolů jako jen málokdo. Stovky zachráněných životů jsou pak tím nejlepším potvrzením úspěšnosti práce příslušníků 233. vrtulníkové letky a smysluplnosti její existence.
§§§