První česká novodobá pilotka proudových letounů už na albatrosu nalétala přes padesát hodin

V oblacích je jako doma

O Kateřině Hlavsové jsme v A reportu naposledy psali před čtyřmi roky. Tehdy byla jako první žena v novodobé české historii přijata na studijní obor pilot bojového letounu. V té době však ještě nikdo nemohl vědět, jak se jí bude dařit a zda se vojenskou pilotkou skutečně stane.

Rok 2006: Kateřina Hlavsová úspěšně absolvuje studium na Vojenské akademii v Brně a v hodnosti podporučíka je zařazena jako pilotka 22. základny letectva. Cesta k vysněnému cíli však rozhodně nebyla jednoduchá. Pro mladou dívku bylo tehdy v armádě všechno zcela nové. První krok do neznáma představoval už jen nástup na tříměsíční náhradní vojenskou službu. "V té době jsem věděla jen to, že chci létat. O armádě jsem ale neměla prakticky žádné informace. Proto jsem po celou dobu náhradní služby s neustálým napětím očekávala, co se bude dít dál," vzpomíná podporučík Hlavsová. Podle jejích slov ale už tehdy vnímala i mnohé klady vojenské profese. Například když byla se svými spolužáky nasazena při ničivých povodních v roce 2002. Tenkrát si poprvé uvědomila potřebnost armády a také dobrý pocit z toho, že může ostatním pomáhat.
Ještě lepší pocity se dostavily, když noví adepti pilotního oboru zahájili studium a maskáče mohli vyměnit za leteckou uniformu. "Musím přiznat, že mi uniforma pomohla zvednout vlastní sebevědomí. Začala jsem cítit určitou hrdost a myslím, že se to projevilo i na mém vystupování, ať už jsem přišla kamkoliv," říká Kateřina Hlavsová. Na nějaké naparování však příliš prostoru neměla. První ročník akademie byl totiž zřejmě tím nejtěžším. Studenti museli zvládnout velké množství teorie z různých strojních oborů, z nichž ale téměř žádný přímo nesouvisel s létáním. Snad jediným "leteckým" předmětem byl speciální tělocvik zaměřený na nejrůznější polohy a pohyby, které piloti musejí zvládat. Pro Kateřinu i její spolužáky tak byl první rok zároveň i určitou zkouškou vůle a trpělivosti. Samozřejmě se našli i tací, kteří touto zkouškou neprošli.
První dva školní roky musela Kateřina Hlavsová podstatně změnit i svůj soukromý život. Náročné studium jí totiž příliš nedovolilo věnovat se plachtařskému sportu v aeroklubu. Na druhou stranu se ale již od druhého ročníku v rozvrhu objevila i řada odborných leteckých předmětů, které pro ni byly mnohem poutavější. "Zajímavou zkušeností byla také padáková příprava, kdy jsme museli provést pět seskoků z vrtulníku, včetně jednoho nočního. Ne že bych se vyloženě bála, ale silné napětí jsem samozřejmě cítila. Když se pak vše povedlo, měla jsem velkou radost, že jsem opět něco dokázala," vypráví mladá pilotka.
K samotnému létání se Kateřina dostala v letním semestru třetího ročníku, kdy v pardubickém Centru leteckého výcviku zahájila výcvik na cvičném vrtulovém stroji Z-142. Podle ní se zde ukázaly některé rozdíly mezi teorií probíranou ve škole a leteckou praxí. Jak sama říká, instruktoři z CLV měli s budoucími vojenskými piloty poměrně hodně práce a spoustu věcí je museli před létáním učit ještě v Pardubicích. "Pokud bych měla srovnat letecký výcvik s civilním, tak ten vojenský byl rozhodně intenzivnější a pestřejší. Během šestačtyřiceti letových hodin jsme si vyzkoušeli téměř vše - od okruhů, přes navigační lety, noční létání či letů podle pravidel IFR, až po skupinovou slétanost či akrobacii. Díky tomu ale bylo možné odhadnout individuální vlohy každého z nás a následně pak piloty rozdělit k jednotlivým druhům letectva," doplňuje ppor. Hlavsová.
Právě rozdělování studentů na bojové, dopravní a vrtulníkové piloty bylo dalším zlomovým okamžikem v životě Kateřiny. Ona sama od začátku věděla, že by chtěla létat na takzvaných rychlých letadlech, tedy proudových bojových strojích. "Myslím si, že všechny předpoklady jsem splnila a během studia a výcviku jsem neměla vážnější potíže. Bála jsem se ale, že se najdou lidé, kteří ženu za knyplem proudového stroje nepřekousnou a že se třeba armáda rozhodne nechat mě radši třeba na dopravních letounech," vypráví Kateřina Hlavsová. Na otázku, zda to nebylo naopak a zda se na "rychlé" letouny nedostala kvůli určité protekci právě proto, že je žena, odpovídá rezolutním ne. Podle ní by si nikdo v armádě netroufl pustit do kokpitu drahého letounu někoho nepřipraveného jen proto, aby se zviditelnil.
Do proudového letounu L-39 Albatros usedla česká vojenská pilotka poprvé na jaře letošního roku. I zde jí čekala spousta nových věcí. Musela si zvykat na mnohem vyšší rychlost a jiný způsob řízení i na řadu souvisejících drobností. "Nezvyklá byla pro nás už jen samotná výstroj, kterou jsme museli začít používat. Člověk je v ní dost svázaný, a tak je těžší v ní chodit. Za letu pak třeba zjistíte, že v zaklonění hlavy vám brání maska. Chvíli trvá, než si zvyknete například i na vzduch z dýchacího přístroje, který je velmi suchý," vyjmenovává své dojmy ppor. Hlavsová. Ta má v současnosti na L-39 odlétáno více než padesát hodit a vše jí tak už připadá zcela normální. Jak sama dodává, raději než s instruktorem už létá sama. "Když je na palubě instruktor, člověk musí kromě všech úkonů dávat ještě pozor na jeho pokyny a navíc nikdy dopředu neví, co bude následovat. Pokud ale letím sama, můžu si celý let rozvrhnout a už dopředu vím, co chci udělat. Na druhou stranu jsme i s kolegy zjistili, že sami v letadle jsme mnohem pečlivější a například najednou slyšíme zvuky, kterým jsme předtím nevěnovali pozornost. Zkrátka neustále kontrolujeme, zda je vše v pořádku," vysvětluje začínající vojenská pilotka. S návyky získanými při létání v armádě souvisí i další její poznatek. Když prý dnes někam letí jen jako cestující a nemá přístup do kabiny, bývá nervózní z toho, že nezná alespoň základní parametry letu, jako je výška, rychlost či poloha.
Kromě létání se musí Kateřina Hlavsová vypořádat i s další věcí, kterou je zájem médií o její osobu. "Nejhorší období bylo na náhradní vojenské službě. Byla jsem u armády teprve tři dny a nevěděla jsem o ní téměř nic, a přesto už jsem musela vystupovat v různých pořadech a poskytovat rozhovory. Vzpomínám si, jakou hrůzu jsem prožívala, když jsem nevěděla, co mám vlastně říkat. Cítila jsem se doslova jako cvičená opice. Naštěstí se novináři brzo nabažili a jejich zájem poněkud opadl," vzpomíná Kateřina. Dnes už se dokázala se zájmem tisku vyrovnat, přesto však nemá novináře příliš v oblibě. Zvláště pak ty, kteří až příliš narušují její soukromí. Někteří totiž ve snaze o exkluzivní informace neváhali "nahánět" ani její rodiče. Ačkoliv by to člověk nečekal, Kateřina Hlavsová mluví kriticky zejména o ženách novinářkách. Ty prý totiž letecké problematice zpravidla vůbec nerozumějí a podle toho pak vypadá i odbornost jejich článků a reportáží.
Přestože je Kateřina Hlavsová v jistém smyslu průkopnicí, ona sama se tak necítí. Dokonce by prý ani nijak nevyzdvihovala své kolegyně v armádě jenom proto, že jsou to ženy. Podle ní nabízí armáda příležitostí dost a je na každé z nich, zda se dokážou ve vojenském prostředí prosadit. Ona má teď jediný cíl - být dobrou pilotkou a obhájit tak své zařazení.

Tomáš SOUŠEK