Velké nebezpečí představovalo při
povodních obrovské množství nejrůznějších předmětů unášených rozbouřenými
řekami. Těmi největšími bylo několik mnohasettunových říčních lodí a člunů,
které se během přípravných prací nepodařilo dostat do bezpečí. Tato plavidla
pak hrozila nárazem do mostních konstrukcí a následným silným poškozením mostů.
Proto nezbylo nic jiného, než je pomocí výbušnin urychleně poslat ke dnu. První
taková loď se vyskytla v úterý 13. srpna v Kralupech nad Vltavou.
Na 6. základně dopravního letectva v Praze Kbelích je tou dobou v pohotovosti již několik osádek
vrtulníků a mnoho hasičů a záchranářů. Kolem poledne přichází rozkaz:
"Číslo 1, připravit na vzlet. Poletíte někam do Kralup odstřelit nějakou
loď. Víc se dozvíte až na místě. Okamžitě se zvedá kbelská osádka vrtulníku
Mi-17. Kapitánem je major Ivoš Stonjek,
na druhém sedadle sedí poručík Radek Kapusta a funkci palubního technika plní
kapitán Vladimír Pecko.
Spolu se záchranáři nasedáme rychle do stroje
a startujeme určeným směrem. Uplyne jen pár minut a přistáváme na kralupském
kruhovém objezdu. Do vrtulníku přibíhá několik policistů, kteří přinášejí
podrobnější informace. Cílem je vlečný člun o výtlaku 1200 tun, který je
naložený 800 tunami písku. Jeho majitel nerespektoval výzvu k zastavení a
snažil se pokračovat v plavbě i ve velké vodě. Marně. Nyní je člun zakotven
kousek před jedním z mostů, avšak hrozí jeho brzké utržení. "Víte, ono se
pořádně neví, jak ho odpálit, a tak se do toho nikomu nechtělo, ale povedlo se
nám sehnat dva zkušené starší pyrotechniky, kteří do toho půjdou“, křičí přes
spuštěné motory vrtulníku jeden z policejních důstojníků. Na ony pyrotechniky
však ještě chvíli čekáme - po předchozím zásahu spadli do vody, a tak se musejí
alespoň převléci. Když přicházejí, dozvídáme se, že nálože je nutné naložit na
místním hřišti, kam se vrtulník ihned přesouvá. Tam je poprvé vidíme. Je to
šestice jakýchsi kuželů na tenkých nožkách, každý o váze zhruba
Jakmile Mi-17 začne viset nad plavidlem,
spouští se dolů na jeřábu první člověk. Je to nadporučík Roman Kopřiva z
velitelství vzdušných sil. Ten dole chytá lano a pomáhá pak bezpečnému vysazení
dvojice pyrotechniků. Piloti se mezitím musejí soustředit na udržení vrtulníku
na místě, což při silnějším větru není vůbec jednoduché. Pak přichází na řadu
civilní záchranář, který na laně postupně dopraví na palubu všech šest náloží.
Odlétáme zpět na hřiště. Nyní mají pyrotechnici spolu s nadporučíkem Kopřivou
zhruba půl hodiny na rozmístění výbušnin. Po dvou dávají do vzduchových kapes
na přídi i zádi, zbylé dvě pak na dno mezi náklad písku. Vše jde hladce,
jediným problémem tak je právě onen vodou nasáklý písek, ve kterém je každý
krok vyčerpávající.
Po třiceti minutách se vracíme zpět. To už
ale pod vrtulníkem na laně visí jeden ze záchranářů. Ten nabírá prvního
pyrotechnika, kterého doprovodí až na nedaleké hřiště. Ve visu je pak přepraven
stejným způsobem i druhý z nich. Největší riziko tak na sebe vzal Roman
Kopřiva. Zůstal dole sám. Přilétáme nad loď a spouštíme lano. Jakmile je
zaháknut, škrtá speciální sirkou a zapaluje zápalnou šňůru. A hned co
nejrychleji pryč. Prý to bude silná tlaková vlna. Naštěstí máme osm minut na
bezpečný odlet. Ale člověk nikdy neví. Bereme nadporučíka Kopřivu na palubu a
čekáme na explozi. Všichni jsou nedočkaví, jak dopadne. Ze vzdálenosti zhruba
dvou kilometrů vše vypadá dobře. Když se za pár minut vracíme, není ze vzduchu
vidět vůbec nic, a tak s pocitem dobře vykonané práce odlétáme zpět do Kbel.
Teprve po přistání se z televize dozvídáme,
že loď se po odstřelu dala do pohybu a urazila ještě asi
Tomáš SOUŠEK