"Spřátelená" raketa

Dalším z pilotů, kteří mají za sebou hned dvě katapultáže, je major František Kružík, který nalétal asi 2400 hodin. Nejdelší část své kariéry spojil se stíhacím bombardovacím letounem Su-7. Jeho první katapultáž je navíc o to zajímavější, že příčinou havárie nebylo ani selhání pilota, ani technická závada, ale zásah protiletadlovou řízenou střelou.

Major Kružík na onen let vzpomíná takto: „V roce 1970 se náš útvar účastnil mezinárodního cvičení Zenit, jehož cílem bylo především prověřit protivzdušnou obranu států Varšavské smlouvy. Naším úkolem bylo imitování cílů pro polskou PVO. K dlouhým letům nad polské území jsme startovali z Náměšti nad Oslavou, kam jsme se poté také vraceli. Můj osudný let probíhal v nočních hodinách. Letěli jsem v řetězu dalších ‘súček’ ve výšce 9500 metrů a tušili jsme, že někde v naší blízkosti se pohybují polští stíhači. O konkrétních letounech jsme ale přehled neměli. A tak mě také výbuch mého stroje velice překvapil. Ihned se celý roztřásl a příď silně poklesla. Pak se letoun převrátil na záda a začal padat k zemi. Během několika vteřin mi bylo jasné, že jsem v kabině zbytečný, neboť nefungoval motor a letoun byl zcela neovladatelný. Mé rozhodnutí pro katapultáž tak bylo jediným možným. Po opuštění stroje jsem v sedačce padal velkou rychlostí až do výšky zhruba tří tisíc metrů, kde mě teprve záchranný systém od ní oddělil a otevřel také můj vlastní padák. Když jsem se snášel k zemi, viděl jsem již velký požár svého ‘súčka’, které naštěstí dopadlo do neobydlené plochy. To mě také uklidnilo. Přistál jsem ale zhruba jeden kilometr od nejbližšího stavení, a tak jsem musel tuto vzdálenost překonat pěšky. Teprve odtud jsem mohl dát zprávu o tom, že jsem v pořádku.“

František Kružík se o příčině své havárie dověděl ještě v polské nemocnici. Tam za ním přišel polský pilot, který jej omylem sestřelil. Ve snaze o zachycení co největšího počtu cílů nasadila polská PVO do cvičení omylem i letoun z hotovosti, který byl vyzbrojen ostrými raketami. Jeho pilot o tom ale nevěděl a byl prý velice překvapen a vyděšen, když došlo k ostrému odpalu a následnému zásahu.

Stejně jako podplukovníka Nohela, ani majora Kružíka prožitá katapultáž od dalšího létání neodradila. „Rozhodně jsem se potom nebál létat. Naopak, potvrdil jsem si, že celý systém opravdu funguje,“ doplňuje František Kružík.

Uplynulo celých 14 let, když se vyskytla další závažná situace. „Desátého ledna roku 1984 jsem letěl na dvoumístném letounu Su-7 USI jako instruktor s nadporučíkem Miroslavem Jahodou. Při návratu po splnění úkolu jsme před letištěm zjistili, že se letounu vysunul pouze hlavní podvozek, zatímco příďová podvozková noha zůstala v trupu. Předpis pro používání tohoto letounu zakazoval přistání s takovouto konfigurací podvozku, a tak jsme museli situaci řešit jinak.

Nejprve jsme se snažili podvozek několikrát vysunout, a to pomocí různých manévrů a většího přetížení, avšak bezvýsledně. Proto jsme na pokyn řídícího létání zamířili s letounem do prostoru, který jsme měli pro podobné situace určený (šlo o větší zalesněnou plochu), kde jsme provedli katapultáž,“ vypráví major Kružík a hned pokračuje: „Tento můj druhý případ byl pro mne o něco horší. V Polsku se vše seběhlo velice rychle, a tak nebyl čas ani příliš přemýšlet, kdežto zde se situace vyvíjela postupně a pomalu.“

Major František Kružík si na závěr svého vyprávění posteskl nad tím, že zatímco pilotům je věnována velká pozornost, pozemní personál, který záchranné prostředky ošetřuje a připravuje, zůstává v ústraní. I jeho příslušníkům však patří velký dík a uznání za profesionální práci.

Tomáš SOUŠEK