Nové vrtulníky Mi-171Š se poprvé uplatnily v praxi při montážních pracích

Těžké břemeno visící na laně pod vojenským vrtulníkem. V padesátých letech minulého století pohled celkem běžný. V dnešní době se s ním však u nás již tak často nesetkáte. Jedna z mála možností spatřit praktické využití podvěsu vrtulníku se naskytla 19. dubna 2006 v Lažanech.

Na 23. základnu vrtulníkového letectva v Přerově dorazil požadavek na zabezpečení demontáže antény radiolokátoru. Na první pohled nic neobvyklého. Jenže následují další zpřesňující informace. Jedná se o radiolokátor RL 4 AS, jehož anténa je instalována na střeše jednoho ze zodolněných úkrytů v areálu Střediska radiolokačního průzkumu v Lažanech a nyní musí projít pravidelnou údržbou. Kromě jejích rozměrů a nepravidelného tvaru je nejvíce limitující její hmotnost, která dosahuje 3400 kilogramů. Samozřejmě že moderní automobilové jeřáby by si s takovouto vahou dokázaly hravě poradit, nicméně pro svoji práci potřebují kvalitní zpevněný povrch. A ten bohužel v okolí objektu s anténou není. Instalace betonových panelů, na které by se těžký jeřáb mohl postavit, by zabrala mnoho času a navíc by celou operaci značně prodražila. Proto byla oslovena vrtulníková základna. Dostala příležitost v praxi využít možností nových transportních vrtulníků Mi-171Š, které jako jediné jsou schopny tento úkol splnit. Starší Mi-17 může totiž v podvěsu přepravovat náklad do hmotnosti pouze 3000 kg, zatímco u Mi-171Š je tato hranice o 1000 kg vyšší.

"Ačkoliv let s břemenem v podvěsu trénujeme minimálně dvakrát do roka, provedli jsme před tímto úkolem ještě pár nácviků navíc. Chtěli jsme sladit vzájemnou spolupráci v kabině a také vyzkoušet, jak se bude vrtulník s takovouto zátěží ve vzduchu chovat," říká major Robert Papš, jehož osádka nakonec celou akci provedla. Všichni předem znali velikost přepravované antény i způsob, jakým ji lze na podvěs uvázat. Po příletu do Lažan tak už stačilo jen krátké zkoordinování s příslušníky Střediska radiolokačního průzkumu. Piloti si osobně prohlédli jak místo původního umístění antény, tak i místo, kam má být přepravena. Příslušníci přerovského pozemního technického personálu, kteří mají složené vazačské zkoušky, mezitím připravili soustavu lan, na kterých bude celý náklad viset. Poté může operace začít.

Vrtulník vzlétá a piloti s ním nejprve zamíří do okolního prostoru, kde musejí vylétat určité množství paliva tak, aby vrtulník ještě odlehčili. Personál na zemi se mezitím přesouvá do bezpečné vzdálenosti a u antény zůstává jediný člověk, který provede zachycení lana. Asi po patnácti minutách je vrtulník zpátky a osádka si ještě jednou celé místo ze vzduchu prohlédne. Poté se pomalým pohybem dostává nad anténu a mírně sklesá. Lano visící z otvoru uprostřed podlahy vrtulníku, přesně v jeho ose, je zachyceno v zápětí. Nastává nejdůležitější fáze. Co nejopatrněji anténu zvednout, přenést na místo určení a opatrně položit na zem. Vše jde ale velice rychle a anténa se na laně ani neotočí. "Při této práci je nejdůležitější bezpečnost všech zúčastněných osob. Svou roli hraje i hodnota předmětu. Člověk se přece jen snaží položit ho jemněji, než kdyby šlo jen o cvičnou zátěž," popisuje po přistání major Papš. Celá akce se zdařila bez sebemenšího zaváhání a anténa může putovat na plánovanou opravu. Podle pilotů byl tento úkol přece jen jednodušší než ten, který je čeká, až se anténa z opravy vrátí. Bude totiž nutné umístit ji na speciální podstavec s přesností na centimetry.

Tomáš SOUŠEK