S výzbrojí i na zálet

Nigerijské letectvo je připraveno kdykoliv zahájit boj

Text: Tomáš SOUŠEK

V tropických vedrech střídaných prudkými lijáky musela po dlouhých šest týdnů v africké Nigérii pracovat skupinka českých leteckých techniků. Pracovníci leteckých opraven podniku LOM Praha zde prodlužovali životnost bitevním vrtulníkům Mi-24 nigerijských vzdušných sil. Na vlastní oči se přesvědčili, že i v náročných podmínkách a s minimální údržbou dokážou tyto stroje plnit svou úlohu.

Specialisté z kbelských opraven mají s vojenskými vrtulníky mnohaleté zkušenosti. Až donedávna byla prakticky jediným zákazníkem Armáda ČR, pro niž se zde upravují a generálkují zejména vrtulníky Mi-8, Mi-17 a Mi-24. V poslední době se však na LOM Praha obracejí také provozovatelé ze zahraničí, a tak už jeho zaměstnanci pracovali například na Srí Lance. Když však na podzim roku 2006 začínaly prosakovat informace o dalším chystaném kontraktu, šlo o zcela novou situaci. "Náš podnik získal zakázku na prodloužení technické životnosti u tří bitevních vrtulníků Mi-24P a na generální opravu čtvrtého stroje. Bylo nám řečeno, že bude nutné za vrtulníky vycestovat do daleké Nigérie," vzpomíná na počátek své pracovní cesty jeden z techniků Lukáš Syrový.

Nebraňte se únosu
Vyjednávání detailních podmínek obchodu sice zabralo ještě nějaký čas, nicméně vybraná desetičlenná skupina se začala důkladně připravovat na cestu do Afriky. Samozřejmostí bylo několik očkování proti nejrůznějším tropickým nemocem, vůči nimž by organismus Evropana nemusel být odolný. Od českého obchodníka, který v Nigérii několik let žil, se pak dověděli, jak funguje nigerijské letectvo a jaká pravidla je třeba dodržovat při práci na vojenské základně. Svým způsobem děsivé bylo školení týkající se bezpečnostní situace v zemi. V Nigérii jsou totiž únosy cizinců prakticky na denním pořádku. Organizovaným gangům však nejde o nějakou rasovou nebo náboženskou nenávist, nýbrž jednoduše o finanční zisk. Na druhou stranu nigerijská vláda se snaží do země přilákat a poté udržet co nejvíce investorů, a tak údajně existují neoficiální ceníky za unesené podle jejich národnosti. "Pro nás z toho vyplývalo jediné - v případě únosu se nebránit a čekat. S největší pravděpodobností by prý za nás tamější vláda po několika dnech zaplatila podobně, jako platí za jiné cizince. Byli jsme ale ujištěni, že nigerijská armáda nám poskytne maximální ochranu," vypráví dnes již s úsměvem Lukáš Syrový.

Technici odletěli 29. července 2007 běžnou linkou přes Amsterdam a Lagos do města Port Harcourt na jihu Nigérie. Na zdejším letišti funguje smíšený civilní i vojenský provoz. Civilní společnosti zde zajišťují zejména dopravu zaměstnanců těžařských firem, zatímco armáda zde má vrtulníkovou jednotku. Zhruba dvě hodiny po příletu již Češi řešili první technický problém. "Vojáci měli na jednom ze strojů Mi-24P potíže se seřízením tlaku v hlavním reduktoru. Po několika pokusech a motorových zkouškách jsme nakonec museli přistoupit k výměně součástky z jiného vrtulníku," líčí první den v Africe jeden z techniků.

Pracovní cesta našich odborníků rozhodně nebyla žádným výletem. Z afrického prostředí poznali pouze dvě místa - leteckou základnu a hotel vzdálený asi tři sta metrů. I na nich však hrozilo nebezpečí, proto se ani jedna cesta neobešla bez několikačlenné ozbrojené ochranky a zastavování silničního provozu na křižovatkách. Jakákoliv turistika nebo procházky tak logicky nepřipadaly v úvahu. Nikdo se ale nenudil, protože práce na vrtulnících bylo poměrně dost.

Prodloužení technické životnosti i jen o jediný rok zahrnuje celou řadu předepsaných úkonů. V první řadě se na stanovených místech kontroluje drak vrtulníku, měří se opotřebení jednotlivých součástí, ověřují parametry řízení. Ověření funkčnosti se ale týká všech systémů. "Hned na začátku jsme se museli potýkat s problémem, že naše nářadí a speciální vybavení dorazilo v kontejneru s třídenním zpožděním, a tak bylo nutné improvizovat," říká Lukáš Syrový.

Pár hodin před havárií
Čeští technici již v prvních dnech zabránili tragédii, která by nigerijské letectvo dřív nebo později pravděpodobně postihla. Hned na prvním vrtulníku Mi-24P zjistili zhruba pětinásobné překročení povoleného opotřebení transmise vyrovnávacího rotoru. Provoz vrtulníků byl zastaven a kontrolou prošly i ostatní. Limit byl překročen ještě u jednoho stroje. Pokud by došlo k přerušení náhonu vyrovnávacího rotoru, stal by se vrtulník neovladatelným a zákonitě by následoval pád. Stejná příčina stála například i za ztrátou českého vrtulníku Mi-17 v Bosně a Hercegovině v lednu 1998. V Nigérii, kde je nedostatek náhradních dílů, nakonec nezbylo než přistoupit ke kanibalismu a použít transmise z odstavených strojů, které však parametry splňovaly.

Po odstranění této největší závady bylo možné přistoupit k dalším předepsaným úkonům. Podle slov techniků bylo nejvíce problémů s elektrickými systémy. "Jednoznačnou příčinou je zde vlhkost. Vrtulníky parkují na otevřené ploše a zejména při tropických deštích vyloženě trpí. Je to, jako byste celý stroj ponořili do vany. Voda se dostane úplně všude. Také proto jsme řadu součástí již nemohli zachránit a museli je rovnou měnit za nové," vysvětluje Lukáš Syrový. Nakonec se vše ale podařilo a tři stroje splnily podmínky pro další provoz. Čtvrtý vrtulník byl mezitím souběžně demontován a připraven k transportu do České republiky, kde projde generální opravou.

Samozřejmě že naši lidé každý den spolupracovali s nigerijskými vojáky. Podle slov českého technika v tom ale nebyl žádný problém: "Jistě, byla zde řada rozdílných zvyklostí, které nás občas zarážely. Například čas v Africe příliš neznamená. Nepochopili jsme ani systém provozu a údržby vrtulníků, který na rozdíl od našich postupů nemá přesně daný řád. Do jisté míry to však bylo i tím, že vojáci ke strojům nedostali dostatek informací. V tomto ohledu jsme se jim maximálně snažili poradit. Na druhou stranu nelze Nigerijcům upřít poměrně dobrou profesionalitu. Jejich armáda navazuje na britské tradice, a to je znát na každém kroku. Navíc personál u letectva se ve většině případů rekrutuje z nejlepších příslušníků pozemního vojska, pro něž je služba u vzdušných sil prestižní záležitostí." Vojáci musejí být také neustále ve střehu, protože bezpečnostní situace v zemi skutečně není příznivá. Bitevní vrtulníky tam létaly s nabitými a okamžitě použitelnými zbraněmi i při záletech po provedených opravách.

Celá skupina se po určitých peripetiích v pořádku vrátila 7. září 2007. Technici si prý především ověřili, že i s omezeným technickým zázemím lze udržovat a opravovat vrtulníky tak, aniž by se muselo cokoliv zanedbávat. Je velmi pravděpodobné, že získané zkušenosti se jim v budoucnosti budou hodit čím dál více.
§§§