Nejstarší proudový

Sedm vojenských letadel se málem srazilo, jen aby zadržela obyčejného větroně

Text: Tomáš SOUŠEK

Do letectva vstoupil uprostřed studené války, zasahoval proti vysokoletícím špionážním letounům i malým sportovním strojům. Později předváděl MiG-23 na řadě zahraničních leteckých dnů a dnes pro armádu zalétává a testuje nová letadla. Více než 3000 hodin strávil ve vzduchu plukovník v záloze Zdeněk Ouda, v současnosti nejstarší proudový pilot AČR.

Každý z vojenských letců k armádě přišel z jiného prostředí. U naprosté většiny z nich je ale možné vypátrat dlouhodobější zájem o létání jako takové. Nejinak tomu bylo také u Zdeňka Oudy. Ten sice chtěl být původně třeba i farářem nebo ošetřovatelem zvířat, dokonce si dopisoval i s ředitelem zoologické zahrady, nicméně vedle toho si neustále prohluboval vztah k letectví. Jeho otec se věnoval sportovnímu létání v Klatovech a jeho strýc létal jako stíhací pilot v Českých Budějovicích. Po absolvování klasického gymnázia v Praze byl ještě přijat na elektrotechnickou fakultu, nicméně nakonec padlo rozhodnutí stát se pilotem, a tak mladý Zdeněk Ouda v roce 1974 zahajuje studium na Vysoké vojenské letecké škole v Košicích.

"První setkání s vojenskou realitou bylo pochopitelně poměrně náročné, navíc jsme byli na Slovensku, odloučeni od domova, a například jsme nerozuměli ani některým místním výrazům. Brzy se ale vše srovnalo, neboť nás jako studenty hnala touha splnit si svůj sen a začít létat," vzpomíná Zdeněk Ouda. Studoval v době, kdy se mladí piloti připravovali rovnou na proudových strojích. On sám měl menší zkušenosti s pilotováním větroně a sportovních letadel C-105 a Z-42, nicméně ve třídě s ním byla i řada lidí, kteří nikdy neseděli ani v dopravním letadle. Bez ohledu na to začali ve druhém ročníku všichni létat hned na cvičných strojích L-39 Albatros. "I to považuji za důkaz skvělých vlastností tohoto letounu, protože létat se na něm naučil v podstatě každý. Odejít museli jen ti, kteří létání nezvládli ze zdravotních důvodů," dodává zkušený pilot. V závěru školy je pak čekal ještě větší skok - nadzvukový MiG-21. Podle Zdeňka Oudy byl přechod na tento typ ještě náročnější než přechod z ničeho na L-39. Zhruba tři desítky hodin nalétaných u školního leteckého pluku v Přerově tak patří k jeho nejsilnějším zážitkům.

Protože měl ve škole dobré výsledky, dostal Zdeněk Ouda možnost vybrat si útvar, ke kterému by chtěl po škole nastoupit. Volba tak padla na 1. stíhací letecký pluk "Zvolenský" v Českých Budějovicích, kde sloužil i jeho strýc. Jako mladý pilot tehdy přišel jediný, protože velká část jeho spolužáků byla po dalším výcviku na L-39 poslána rovnou do Libye, kde připravovali místní piloty. Prostředí leteckého pluku prý bylo mnohem příjemnější než škola - odpadla velká část vojenského drilu a vztahy mezi lidmi byli daleko přátelštější. Začínajícího pilota nejprve zařadili k takzvané výcvikové letce, nicméně krátce nato byl odeslán do Prešova, kde se přeškolil na modernější verzi MiG-21MF. Ani na ní si ale příliš nezalétal. Jeho "osudový" letoun měl teprve přijít.

"Měl jsem asi štěstí, že jsem byl v ideálním věku a létání mně nečinilo problémy, a tak mě už v roce 1981 vybrali k přeškolení na tehdejší nejmodernější stíhací letoun MiG-23ML. Oproti jedenadvacítce šlo o nesrovnatelně lepší letadlo. Moderní radiolokátor a řízené střely umožňovaly boj s protivníkem i při vstřícném letu, měnitelná geometrie křídel dávala dobré letové vlastnosti při nízkých i vysokých rychlostech. Všemu pak kraloval výkonný motor, který na rozdíl od MiG-21 reagoval prakticky okamžitě. Třiadvacítka měla navíc i do té doby nevídané navigační a naváděcí systémy," vyjmenovává Zdeněk Ouda.

Hlavním úkolem 1. stíhacího leteckého pluku byla především ochrana vzdušného prostoru Československa. Psal se rok 1983 a z mladého pilota se postupně stával zkušený letec. I díky tomu mohl být zařazen do hotovostního systému, který i tehdy fungoval na podobných principech jako dnes. Jen cíle byly občas jiné. K nejzajímavějším a dnes už i poněkud úsměvným zážitkům patří působení proti americkým průzkumným letounům SR-71, které pravidelně létaly podél naší západní hranice. "Startovali jsme proti nim i několikrát do týdne, nicméně ani jednou jsme je na vlastní oči nespatřili. Dostup MiGu-23 totiž činil zhruba 18 tisíc metrů, zatímco SR-71 létaly o několik kilometrů výše. Naše letectvo se ale i tak snažilo demonstrovat svoji sílu," říká Zdeněk Ouda.

Mnohem častěji však vzlétaly české stíhací stroje proti německým nebo rakouským sportovním letadlům, jejichž piloti zpravidla pro navigační omyl narušovali náš vzdušný prostor. Kvůli lepším manévrovacím schopnostem v malých rychlostech byly do hotovosti zařazovány také vyzbrojené letouny L-39ZA, na něž se přeškolil i Zdeněk Ouda. Tento typ pak létal současně s MiG-23ML. On sám má na svém kontě celkem čtyři úspěšné zásahy, kdy tři civilní letouny přivedl na přistání v Hosíně a jeden na vojenské letiště v Plané u Českých Budějovic. "Naštěstí to již bylo v době uvolňování mezinárodního napětí, a tak byly posádky těchto letadel normálně ubytovány v hotelu a po nezbytných formalitách a prohlídkách jejich strojů zase propuštěny domů," doplňuje Zdeněk Ouda. Přesto se prý ale našli funkcionáři, kteří chtěli doslova "vidět krev". Docházelo pak k naprosto absurdním situacím, kdy proti větroni, který narušil český vzdušný prostor jen asi o tři kilometry, postupně odstartovaly dva letouny MiG-23ML a dva L-39ZA z Českých Budějovic, dva L-39ZA z Brna a jeden vrtulník Mi-24 z Plzně. Větroň nakonec bez větších problémů unikl a vrátil se za hranice, neboť čeští piloti měli co dělat, aby se ve vzduchu navzájem neposráželi.

Naštěstí krátce nato přišel rok 1989 a s ním související společenské změny. Letectvo i celá armáda se otevřely veřejnosti, a to nejen naší, ale i zahraniční. Zdeněk Ouda se nejprve jako náhradník dostal do takzvaného "Display Teamu", který předváděl leteckou techniku na řadě leteckých dnů. Snad největší "okamžik slávy" Zdeňka Oudy přišel v roce 1997, kdy s letounem MiG-23ML vystupoval na jedné z největších leteckých show na světě v britském Fairfordu.
V té době už 1. stíhací letecký pluk neexistoval a Zdeněk Ouda byl příslušníkem nově vzniklé 4. základny stíhacího letectva v Čáslavi. Jeho kariéra stíhacího pilota však končila. Rozhodl se přijmout nabídku a vrátit se do Českých Budějovic, kde začal pracovat jako zalétávací pilot v místních opravnách. To s sebou neslo nutnost opětovného přeškolení na MiG-21MF - po dvaceti letech.

Název současné funkce Zdeňka Oudy je jeden z nejdelších, jaké můžete v naší armádě mít - vedoucí referátu zkušebních pilotů odboru státního ověřování jakosti letecké techniky Úřadu pro obrannou standardizaci, katalogizaci a státní ověřování jakosti. Za armádu testuje a zalétává nové i opravené letouny L-159 a L-39. V den našeho rozhovoru mu bylo 52 let, avšak s létáním rozhodně ještě nehodlá skončit.
§§§