Pearl Harbor 60 let poté

„Ačkoliv jsme ztratili jen 58 mužů, z nichž 54 je zde pohřbeno, znamenají pro nás totéž, co pro Arizonu jejích 1100 padlých námořníků. Chceme, aby veřejnost věděla, že zde byla i další potopená loď. Nenecháme na ni zapomenout, protože to byla krásná loď,“ řekl se slzami v očích Clark Simon 6. prosince 2001 v Pearl Harboru při vzpomínkovém aktu u bitevní lodě USS Utah. Na rozdíl od svých kamarádů měl štěstí a před šedesáti lety - 7. prosince 1941 - přežil potopení svého plavidla při překvapivém japonském leteckém útoku.

Celý týden od 3. do 9. prosince loňského roku probíhala na havajském ostrově Oahu řada vzpomínkových akcí, které měly jediný cíl - připomenout šedesáté výročí přepadení Pearl Harboru a okolních amerických vojenských základen Japonci. Návštěvníci Havaje tak měli jedinečnou příležitost seznámit se s historií přímo v místech, kde se odehrávala. Do hlavního města Honolulu se také sjelo nesmírné množství veteránů, kteří osudný den přežili. Všichni se těšili obrovskému zájmu turistů i místních obyvatel a nebylo výjimkou, když je lidé zastavovali jen proto, aby jim mohli podat ruku a vyjádřit tak obdiv a uznání. Podle jednotných čepic, které všichni veteráni nosili, bylo možné poznat, kde se 7. prosince 1941 nacházeli. Nejčastěji bylo možné číst jména bitevních lodí - USS Oklahoma, USS Nevada, USS Maryland, USS Arizona a další. Pro všechny z nich je dnes Pearl Harbor místem, kde vzpomínají na své padlé kolegy, a tak je těžké o čemkoliv mluvit. Jeden z veteránů, Geo Geiger, který sloužil u námořní pěchoty na letišti na Ford Islandu, říká: „Když začal útok, vypukl obrovský zmatek. Všude byl strašný hluk a všude vybuchovala munice. Mým hlavním cílem v tu chvíli bylo někde se ukrýt. To jsem si ještě vůbec neuvědomoval, co se vlastně stalo.“ Na otázku, co pro něj znamená Pearl Harbor dnes, se ale panu Geigerovi nahrnou slzy do očí a jakoby bez duše se zahledí na Ford Island.

Zajímavé osudy je možné poznat také při vzpomínkových akcích. Vrak již zmiňované bitevní lodě USS Utah dodnes leží na svém místě. Bok lodě, která se převrátila a potopila po zásazích dvou torpéd, stále vystupuje nad hladinu. Protože se ale nachází v části, kam již nemá veřejnost přístup, uspořádalo americké námořnictvo plavbu dvou člunů s veterány a rodinnými příslušníky přímo k místu tragédie. Tam se těsně před západem slunce uskutečnila bohoslužba za zemřelé, jejichž jména byla přečtena za zvuku lodního zvonce. Nevzpomínalo se zde však jen na námořníky. Jeden z nich, Albert Wagner totiž krátce před útokem přinesl na palubu urnu s popelem své zemřelé nezletilé dcery Nancy. V duchu námořních tradic jej chtěl rozptýlit do moře, jakmile loď vypluje na manévry. Místo toho však urna klesla ke dnu i s lodí. Šestého prosince loňského roku byla na člunu také paní Mary Wagner Kreighová, která byla dvojčetem Nancy. O své sestře prohlásila: „Necítím nic jiného než pýchu a radost nad tím, že má sestra je v tak dobré společnosti.“ Na adresu námořníků, kteří jsou zde dodnes pohřbeni, pak dodala: „Děkuji vám, skvělí bojovníci, za to, že se o ni tak dobře staráte.

“Potkat se s veterány přímo na místech útoku však mohl i běžný turista, a to v některém ze tří muzeí - v památníku bitevní lodě USS Arizona, kde zahynulo přes 1100 námořníků, na bitevní lodi USS Missouri, na které Japonci podepsali v roce 1945 svou kapitulaci, a na ponorce USS Bowfin, která také přispěla k válečnému vítězství.Loňské oslavy však neprobíhaly jen u námořnictva. Také ostatní armádní složky si připomínaly vstup Spojených států do války, a to zejména 7. prosince. Na letecké základně Hickam se vzpomínkový akt uskutečnil od 7.45 hod. místního času, tedy téměř na minutu přesně šedesát let po útoku. Po slavnostním vztyčení vlajky a jejím následném spuštění na půl žerdi následoval průlet čtveřice místních letounů F-15, který tak symbolizoval, že Havaj je dnes již velice důkladně chráněným územím. V následujících projevech pak vystoupilo několik veteránů i představitelů amerických vzdušných sil. Hlavním hostem byl generál Richard B. Myers, předseda Sboru náčelníků štábů americké armády. Ten již den před oslavou přirovnal japonský útok k loňským teroristickým akcím. „Myslím si, že ještě nikdy nečelila Amerika tak přímé hrozbě pro svou domácí půdu a pro svůj způsob života, jako v ten osudný den před šedesáti lety. A to je také důvod, proč jsme viděli mezi americkým lidem tak skvělou podporu naší snahy o vymýcení terorismu,“ řekl generál Myers.

Většina oslav na Havaji byla přístupná i veřejnosti. Ale i ti, kteří se jich z jakýchkoliv důvodů nezúčastnili, jejich průběh určitě zaznamenali. Například ve chvíli, kdy se na centrálním hřbitově v Punchbowlu odehrávala vzpomínka na všechny padlé, jejíž součástí byl průlet strategického bombardéru B-52. Ten pak v nízkém letu přeletěl jak Honolulu, tak i část turistické Waikiki. I když přísná bezpečnostní opatření na Oahu znamenala určité omezení, proběhly oslavy bez větších problémů a na každého účastníka určitě silně zapůsobily.

Pearl Harbor však není jen vzpomínkou. Dodnes ovlivňuje myšlení a jednání všech Američanů. I když totiž v roce 1941 znamenal velké překvapení a šok, v mnohém Americe usnadnil její budoucnost. V zemi do té doby probíhal dlouholetý spor mezi zastánci americké expanze do světa a jejich protivníky, kteří chtěli Spojené státy udržet stranou světového dění. Po útoku byl izolacionismu konec a celý národ se sjednotil v silné touze po odplatě. Snaha nedopustit podobnou prohru pak ovlivnila americkou bezpečnostní politiku i po válce a dá se říci, že ji ovlivňuje dodnes.

Tomáš SOUŠEK
Areport 1/2002