Deset let se sokoly

Polské stroje posunuly české vrtulníkové letectvo o velký kus vpřed

Čeští vojenští vrtulníkáři si letos připomínají nejen 50. výročí vzniku vrtulníkového letectva, ale také o něco kratší jubileum. Před deseti roky totiž Armáda České republiky do své výzbroje zařadila další nový typ - vrtulník W-3A Sokol. Desetileté období provozu je dostatečně dlouhé, aby bylo možné bilancovat.

Pořízení polských vrtulníků W-3A Sokol bylo v polovině devadesátých let minulého století velmi diskutovanou záležitostí. Česká republika totiž získala jedenáct strojů výměnou za deset nadzvukových stíhacích letounů MiG-29. Ještě dnes mnozí hovoří o tom, že šlo o nevyvážený obchod a že migy měly daleko větší cenu. Na druhou stranu je nutné přiznat, že provoz pouhých deseti sovětských letounů, které po rozdělení Československa u nás zůstaly, byl značně neekonomický a časem by přinesl zřejmě podobné problémy, jaké mají jiné armády, jež si tento typ ve výzbroji ponechaly. Pokusme se ale zhodnotit, co nové vrtulníky přinesly.

Celý proces pořízení sokolů proběhl velice rychle a trval zhruba jeden rok. První skupina českých pilotů a odborníků resortu obrany přijela do polského výrobního závodu PZL Swidnik na podzim roku 1995, aby se zde s novým typem seznámila. Jaké bylo ale jejich překvapení, když zjistili, že továrna už měla všechny vrtulníky připravené. Šlo o kusy původně určené pro polskou armádu. Bohužel však byly jen v základní variantě s minimálním vybavením, které již tehdy bylo zastaralé. Vypukla tedy složitá jednání, jejichž výsledkem byl fakt, že podnik začal pro českou armádu vyrábět zcela nové stroje přesně podle požadavků. "Šlo nám hlavně o avionické vybavení, které jsme chtěli dostat na tehdy běžnou úroveň západních typů. Za určitý vzor jsme si vzali náš vrtulník Mi-8S čísla 0829, který jsme tehdy vlastními silami modernizovali," říká velitel 24. základny dopravního letectva plukovník Josef Bejdák, který se na přebírání a zavádění sokolů do výzbroje od počátku podílel. Polský výrobce tehdy musel spolupracovat i s naším Vojenským technickým ústavem letectva a PVO, neboť do té doby tak moderní výbavu do žádného sokola ještě neinstaloval. Zástupci české armády pak pravidelně dohlíželi i na samotnou výrobu. Mezitím se začala první skupina pilotů a techniků přeškolovat na nový typ. Přeškolení probíhalo zpočátku ještě na továrním stroji, avšak v závěru už bylo možné použít vrtulník vyrobený už přímo pro AČR.

První čtveřici sokolů přelétli naši piloti ze Swidniku do Kbel 8. října 1996. Šlo o stroje určené pro zdejší dopravní základnu, a tak byly vybaveny jen lavicemi a sedačkami pro přepravu cestujících. Další vrtulníky se pak již připravovaly na plnění úkolů v rámci služby SAR a také letecké záchranné služby. Sanitní vrtulníky však byly dodány až v roce 1997, tedy v době, kdy armáda musela opustit středisko v Líních, a tak všechny sloužily zpočátku jen v rámci SAR v Praze-Kbelích a v Přerově. Líňská letecká záchranná služba se armádě vrátila až v roce 1998. Již předtím se ale uplatnily při záchraně lidských životů, a to při záplavách v létě 1997, i když zpočátku jim chybělo ještě některé vybavení, jako například palubní jeřáby. Od té doby však byly všechny stroje postupně dovybaveny a jejich osádky získaly mnohé zkušenosti, díky čemuž lze dnes W-3A Sokol v českém letectvu považovat skutečně za víceúčelový.

Jednoznačně nejvytíženější jsou vrtulníky u 233. vrtulníkové letky, která zabezpečuje SAR a leteckou záchrannou službu v Líních u Plzně. Jen v rámci LZS zde v letech 1998 až 2005 provedly téměř čtyři tisíce zásahů, což představuje zhruba 500 zásahů ročně. K tomu je samozřejmě nutné přičíst spoustu výcvikových letů, a tak má každý z líňských sokolů nalétáno mnoho hodin. V letošním jedenáctém čísle A reportu však byl tento nálet, stejně tak jako problematika jejich resursů popsán poněkud nepřesně. Celková životnost vrtulníků je totiž 12 tisíc letových hodin nebo 25 let. Výrobce navíc stanovil, že stroje nemusejí procházet generálními opravami, ale jen určitými předepsanými pracemi, které se provádějí ve výrobním závodu vždy po 1500 hodinách. Tyto práce už mají všechny české vrtulníky za sebou a některé se blíží k dalšímu limitu 3000 hodin. "Po této době však továrna nařizuje provést výměnu motorů, reduktoru i obou rotorů za zcela nové, což však cenu těchto prací zvedá na dvojnásobek oproti opravě po 1500 hodinách," vysvětluje hlavní problém major Oldřich Klimeš, zástupce velitele 233. vrlt. Existuje ale snaha o dohodu s výrobcem, díky níž by se tato výměna dala posunout a motory i nosný systém vrtulníku by opět prošel "pouze" generálkou. Kvůli tomu se zatím odkládá odeslání prvního stroje, který již téměř dosáhl náletu 3000 hodin a je nyní odstaven v Líních. Kbelské stroje však vzhledem k menší vytížeností mají k této hranici ještě relativně daleko.

A jak hodnotí sokoly ti, kteří na nich denně slouží? Vrtulníky se projevují jednoznačně jako jeden z nejspolehlivějších typů v našem letectvu. Na druhou stranu je třeba přiznat, že oproti jiným mají jiné a leckdy lepší podmínky. "Obrovskou výhodou je, že naše stroje parkujeme v uzavřených hangárech, a tak na ně prakticky vůbec nepůsobí nepříznivé povětrnostní podmínky. Za celou dobu provozu jsme například ani jednou nemuseli měnit jejich akumulátory. Stačí je jen udržovat dostatečně nabité," říká major Klimeš. Z pohledu pozemního personálu je údajně obsluha sokolů méně pracná, než u jiných typů.

Ještě větší posun k lepšímu představuje W-3A pro jejich osádky. Asi nemá příliš smysl hodnotit jeho letové vlastnosti. Většina z nás měla někdy možnost vidět bravurní akrobacii, kterou umožňuje zdařilá konstrukce a dvojice výkonných motorů. K určité revoluci ovšem došlo v samotné pilotní kabině. "Než přišel sokol, museli všichni vrtulníkoví piloti u nás létat jen s minimálním a zastaralým navigačním vybavením, jehož vrcholem byla GPS podomácku instalovaná v kabině. Nové vrtulníky ale svým vybavením, splňujícím veškeré mezinárodní civilní i vojenské předpisy, posunuly piloty na úroveň kteréhokoliv dopravního letce. I dnes, po deseti letech od výroby, lze avioniku našich sokolů hodnotit jako velice moderní," říká plk. Bejdák. Některé systémy navíc průběžně procházejí dílčí modernizací. V současnosti se například zkouší nová pohyblivá mapa, která bude mít řadu nových funkcí. Piloti tak budou vědět nejen to, kde přesně se v danou chvíli nacházejí, ale zařízení jim v závislosti na výšce letu samo ukáže i to, kde jsou v okolí různé terénní překážky, a zda se stroj nachází nad nebo pod jejich úrovní. Další možné vylepšení by se dalo provést například i zástavbou nového systému spouštění motorů, který by dokázal dobu vzletu zkrátit ze současných zhruba tří na dvě minuty, což v případě letecké záchranné služby může hrát velkou roli. Podle velitele 24. zDL v Praze-Kbelích by bylo vhodné také uvažovat o brýlích nočního vidění, které by pomohly nejen u záchranky, ale třeba i osádkám strojů určených do pohotovosti pro Vojenskou policii. S moderní výbavou a dalším zvyšováním možností použití pak mohou vrtulníky W-3A Sokol sloužit v Armádě České republiky ještě dlouhou řadu let.

Tomáš SOUŠEK